Helsigardino tajemství

Nový spojenec

Jolanda rozrazila dveře od svého pokoje a hodila na podlahu tašky napěchované brambůrky. Posadila se na jednu z postelí a dlouhou chvíli civěla do prázdna. Vlada a Helsigarda jí byly v patách. Poté, co hodily na zem své vlastní tašky, si sedly na postel naproti Jolandě a bedlivě ji pozorovaly. Čekaly, co se bude dít.

"Jolando," oslovila ji nakonec Helsigarda, "kdy tam teda půjdeme? Neměly bychom to odkládat."

"No jo, já vím. Dej mi pokoj," odbyla ji. Dnes už toho na ni zjevně bylo až příliš.

Vlada s Helsigardou si mezitím otevřely balení brambůrků a během jídla pozorovaly Jolandin prázdný výraz.

O chvíli později se však Jolanda konečně sebrala a zvedla se z postele. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo. Vzala svůj batoh, který měla položený vedle postele, a dala si do něj brambůrky na cestu. Chtěla mít jistotu, že po cestě nezemře hlady.

"Tak na co tu ještě čekáte? Jdeme," obořila se na ně. Helsigarda si s Vladou vyměnila nechápavý pohled a pak se společně vydaly se za ní.

Opustily budovu hotelu a vydaly se do ulic. Vlada a Helsigarda poslušně následovaly Jolandu. Vtom se však Jolanda zničehonic zastavila.

"Kam, že to vlastně máme jít?" otočila se na Helsigardu.

"Ulice Šibeniční, číslo domu devět," odpověděla jí poněkud vyvedená z míry "Aspoň myslím..."

"Víš, kde to je?"

"Tuším. S Morovým doktorem jsem tam často chodila nakupovat nějaké jedy."

"Výborně, tak nás tam zavedeš," přikázala jí Jolanda. Helsigarda po ní jen střelila otráveným pohledem a pokynula svým kamarádkám, aby ji následovaly.

Vlezly do jakési zapadlé uličky na kraji města a rozhlédly se kolem. Ulička vypadala, jako by byla již dlouhé roky zapomenuta městskou údržbou. Zdi domů se zdály být tak křehké, že kdyby o ně jedna z nich jen malinko zavadila loktem, tak by se okamžitě zbortily. Z nějakého důvodu bylo na zemi poblíž jednoho domu také pár hromádek skleněných střepů.

Helsigarda se se zaujetím vydala k hromádce, která ležela přímo přede dveřmi domu, a prohrábla ji nohou. Mohla být ráda, že na sobě měla své oblíbené růžové holínky.

"Vypadá to, že už jsme tady," oznámila jim po chvíli důkladného zkoumání této hromádky.

Zhluboka se nadechla, spolkla knedlík v krku a s nepříjemným pocitem zazvonila na zvonek vedle dveří.

Napjatě hleděly na dveře. Ani nedýchaly.

Po celé věčnosti strávené čekáním však hrobové ticho přerušil zvuk odemykání klíčů a za okamžik se ve dveřích objevilo jakési prapodivné stvoření podobající se přerostlému lachtanovi v laboratorním plášti s velkou čelenkou na hlavě.

"Helsigardo? Jsi to vážně ty?" pohlédl na ni s úžasem, "už jsem tě neviděl celou věčnost."

"Ano, jsem to já, Igore. Ale nepřišla jsem si s tebou popovídat. Já a mé kamarádky potřebujeme pomoct s naší firmou," oznámila bez okolků Helsigarda.

"Ticho," naznačil jí, "tady venku se o tom bavit nemůžeme."

Helsigarda kupodivu pochopila, co se jí snažil říci, a tak pokynula svým kamarádkám, aby se vydaly dovnitř. Igor je zavedl do svého obývacího pokoje, kde nebylo nic jiného než pelech pro psy.

"Posaďte se," kývl hlavou směrem k psímu pelechu. Sám se pak posadil na podlahu naproti nim a opřel se o stěnu. "Omluvte prosím můj obývák. Všechno jsem vrazil do své laborky a pak už mi nic nezbylo na zbytek domu. Takže co vás sem přivádí?"

"Jde o Koka-Kolu. Myslím, že máme konkurenci."

"Konkurenci?" podivil se Igor, "vždyť jediný, kdo znal recept na Koka-Kolu byl Morový doktor. Byla to jeho originální receptura, kterou odmítl říct i mně."

"No právě. Vůbec tomu nerozumím," přiznala Helsigarda, ačkoliv nebylo žádné tajemství, že rozumět něčemu byla schopná jen zřídkakdy.

"A navíc máme ještě jeden další problém," dodala Jolanda, "zásoby Koka-Koly, které jsem v laboratoři Morového doktora našla a začala prodávat, nám začínají docházet. Teď už nemáme skoro žádné. Fakt nevím, co budeme dělat."

"Napadá mě jen jediné řešení. Musíte se vydat do laboratoře Morového doktora a sehnat jeho tajné dokumenty a recept na Koka-Kolu. Pak bych ji mohl vytvořit a pokusit se zdokonalit její recepturu."

"Cože?!" vykřikla zděšeně Jolanda, "tak to v žádném případě! Ani náhodou. Do toho děsného bunkru mě nikdo nedostane."

Igor si povzdechl.

"Vy tři jste jediné, kdo od toho bunkru zná heslo. Morový doktor ho prozradil jen vám. Dokonce i mně ho odmítl říct. Musíte tam jít vy."

"Musíme to alespoň zkusit," zaprosila Helsigarda. Jolanda dlouhou dobu nebyla schopná nic říct. Nechtěla otevírat své staré rány. Když však viděla Helsigardin pohled, tak si uvědomila, že by si nikdy neodpustila, kdyby to spolu alespoň nezkusily.

"Dobře," vydechla těžce, "hned zítra se tam vydáme."