Helsigardino tajemství

Zmizení

"Ukaž mi to," natáhla se Jolanda po igelitce, kterou Helsigarda obdržela od Igora.

"Vždyť přece víš, co mi dal," povzdechla si, ale tašku jí i přesto podala. Jolanda ji otevřela a nakoukla dovnitř. Bylo tam přesně to, co Igor sliboval. Kamera na baterky, uzavřená v krabici.

"To je sice moc hezký, ale jak chceš tu kameru nastavit? Vždyť jsme nikdy nic podobného nedělaly," řekla pochybovačně Jolanda a vrátila Helsigardě tašku zpět.

"Tys Igora neposlouchala? Říkal, že už ji dávno připojil ke svému mobilu. Takže teď stačí, abychom ji jenom někam daly," vysvětlila Helsigarda. Uchopila tašku a vyrazila k bunkru.

"To je až moc jednoduchý. Přijde mi to docela podezřelý," utrousila Jolanda a vydala se za ní.

"Tobě přijde podezřelý všechno. Nemůžeš mu trochu věřit?" ptala se jí Helsigarda.

"Ne, nemůžu. Pracoval s Morovým doktorem," odvětila za chůze.

"Já s ním taky pracovala a mně věříš," oponovala Helsigarda.

"Možná bych měla přestat!" vyštěkla Jolanda.

"To snad nemyslíš vážně?" zhrozila se Helsigarda a zastavila se. S ublíženým výrazem se na ni otočila.

Jolanda jí věnovala prázdný pohled. Sama nevěděla, zda to myslela vážně. Přemýšlela, jestli by se možná neměla omluvit, ale včas si vzpomněla, že její křehké ego by to neuneslo. Nakonec jen pokrčila rameny.

"Dobře, mně je to jedno," prohlásila Helsigarda lhostejně. "Ale Vladě to jedno nebude. Jsem zvědavá, jestli ti někdy odpustí, žes jí odmítla sehnat pomoc."

Jolandě se zadrhla slova v puse. Přece to nemohla být jejich jediná možnost? Musel přece existovat i nějaký jiný způsob, jak Vladě pomoci.

"Tak to už s ní rovnou můžeme jít k nějakýmu doktorovi. I to by snad bylo lepší než tohle," vyhrkla Jolanda.

"Ty vole, posloucháš se vůbec?!" vyjela na ni Helsigarda. "Kvůli poslednímu doktorovi, kterého jsme potkaly, jsme všechny kromě tebe umřely. A tys z toho taky vyvázla jen náhodou. A vůbec, snad si nemyslíš, že by jí nějakej doktor zvládl pomoct. Doktoři pomáhají živým lidem, ne mrtvolám!"

"V tom případě to oboje vyjde úplně nastejno."

Helsigarda protočila očima.

"Jednou budete litovat, že jste mě neposlouchaly," procedila Jolanda mezi zuby. "A teď už se o tom s tebou bavit nebudu. Tohle fakt nemám zapotřebí."

Žádná další slova již během této cesty nepadla. Obě dvě věděly, jak blízko byly od rvačky. Nevzniklo by z toho nic jiného než divadlo pro okolo spící bezdomovce na lavičkách.

Ulice, kterými procházely, se s každým dalším krokem stávaly stále více a více ošuntělejší. Zchátralé chatrče postupně nahrazovaly oprýskané rodinné domy a časem zmizely jakékoli stavby, které by se vůbec daly považovat za domy. Namísto toho se v ulicích objevilo pouze několik provizorních přístřešků, které jako by z oka vypadly příbytkům ze zemí třetího světa. A přesně v těchto místech se nacházel bunkr Morového doktora.

Zatočily za roh a jejich pohled se okamžitě upřel na garáž, která až příliš nápadně připomínala varnu perníku. Byly na místě.

"Tak kam s tím?" zeptala se netrpělivá Jolanda.

"Co tamhle před dveře?" napadlo Helsigardu.

"Vždyť to hned bude vidět. Strčíme ji tamhle do křoví," oponovala Jolanda. Helsigarda neodpovídala. Jolanda se na ni otočila a spatřila, jak se zděšeně dívá okolo sebe.

"Kam zmizela Vlada?" vysoukala ze sebe Helsigarda po chvíli zaraženě.

"Co já vím. Vlado, jsi tu někde?" pokusila se ji Jolanda přivolat. Nic se však neozývalo.

"Vlado!" volala i Helsigarda.

Jejich snaha o přivolání Vlady trvala ještě alespoň deset minut, ale bez výsledku. Bylo to marné. Vlada jako by zmizela z povrchu zemského.