Helsigardino tajemství

Těžké rozhodnutí

"My máme konkurenci," pronesla šokovaně Jolanda a přitom se snažila zpracovat informace, kterých se jí právě teď dostalo.

"Cože máme?" vyjekla Helsigarda se zděšením.

"Co budeme dělat?" kňourala Vlada. Žádné odpovědi se však nedočkala.

V tomhle obchodě nechtěly strávit už ani minutu svého mizerného života, a tak se vydaly k pokladně zaplatit svůj nákup. Vyložily na pult několik desítek balení brambůrků a Jolanda se mezitím snažila ve své peněžence vylovit něco, co alespoň trochu připomínalo peníze.

Nakonec se jí podařilo něco z útrob své peněženky vyhrabat, takže mohly za svůj nákup konečně zaplatit. Dala prodavačce, která vypadala docela potěšeně, že už konečně odchází, na pult jakési útržky papíru, a tím dokončily svůj nákup a vydaly se ven.

"Takže," prolomila ticho Jolanda, "musíme vymyslet, co s tím."

"No... Něco mě napadá," řekla Helsigarda, čímž Jolandě skoro až vyrazila dech. To, že Helsigarda měla vůbec nějaký nápad, bylo to poslední, co by očekávala. Jolanda se na ni otočila a pobídla ji, aby ve svém návrhu pokračovala. "Mám jednoho známého, který by nám možná mohl pomoct."

"Známého? Odkud ho znáš?" zeptala se Jolanda pochybovačně.

"No... Znal se s Morovým doktorem, takže..." sklopila zrak Helsigarda.

"Zbláznila ses?!" vyjekla Jolanda zděšeně, "to nemůžeš myslet vážně?!"

Pohlédla na Helsigardu v naději, že jde jen o velmi špatný vtip. Helsigarda však zůstala mlčet a když si Jolanda uvědomila, že to myslí vážně, tak na ni jen nevěřícně zírala a netušila, co říct.

"Kdo je Morový doktor?" zeptala se Vlada, která pořádně netušila, o čem se to vůbec baví. Jolanda s Helsigardou na její otázku ani nereagovaly. Nemělo to žádný význam.

"Pokud mu na oplátku za jeho pomoc něco nabídneme, tak by neměl mít důvod nám ublížit," snažila se je přesvědčit Helsigarda, "navíc by možná zvládl pomoct i Vladě s její pamětí."

"Moc se mi to nezamlouvá," pohlédla na ni Jolanda se stále velkou spoustou pochybností.

"Prosím, je to naše jediná možnost. Nikdo jiný nám nepomůže," zažadonila Helsigarda. Jolanda si povzdechla. Musela uznat, že pro jednou měla pravdu.

"Dobře, za pokus to asi stojí," s těžkým srdcem nakonec souhlasila, ačkoliv se jí do toho ani trochu nechtělo.

S pochmurnou náladou došly zpět do hotelu a při pohledu na recepci se Jolandě její nálada o kousek zlepšila.

"Pojď, Vlado, zeptáme se, kde mají ten bazén," pobídla ji Jolanda, která ho stále nepustila z hlavy a vydala se s ní na recepci, kde stál jako minule ten samý důchodce, který jim dal klíče od pokoje.

"Zase vy?" podíval se na ně se značným zklamáním.

"Přišly jsme se jen zeptat, kde tady máte bazén. Prý byste tu nějaký měli mít."

"Bazén?" tázavě se na ni zadíval," to jste si asi přečetla špatně."

"To si snad ze mě děláte srandu?! Ten bazén byl jediný důvod, proč jsem si v tomhle zablešeném hotelu vůbec zamlouvala nějaký pokoj," zvýšila hlas Jolanda, jejíž nálada se opět rapidně zhoršila.

"Bohužel. Žádný bazén nemáme, nikdy jsme ho neměli a nejspíš ani mít nebudeme, nemáme na to kde vzít prachy," objasnil jim recepční.

"To je lživá reklama!" zavřískala Jolanda.

"Fajn," povzdechl si nakvašeně, protože mu již začínala docházet trpělivost, a ukázal k zadním dveřím hotelu, "pokud se tedy opravdu chcete tak moc koupat, tak máme na zahradě žumpu."