Helsigardino tajemství

Nevíme

"A kde jste ji viděly naposledy?" ptal se jich už poněkolikáté Igor.

"Nevíme."

"A kudy jste šly?"

"Nevíme."

"A víte vůbec, kam jste šly?"

"Nevíme."

Igor si povzdechl. Byly to fakt slepice. Najednou dostal takové zvláštní nutkání prohodit něco nebo možná někoho zdí.

"Fajn. Zkusíme se po ní podívat," řekl a okamžitě svých slov zalitoval. Žaludek se mu sevřel pod tíhou svého nápadu.

Igor znal Vidlákov nazpaměť. Žil zde již od narození. Věděl, v jakých částech města to bylo bezpečné a jakým se naopak vyhýbat. Cesta od jeho domu k bunkru Morového doktora vedla z poloviny přes relativně bezpečnou čtvrť, ale z druhé poloviny vedla přes velmi obávanou oblast zvanou Odpadní šachta, kterou většina lidí nazývala zkráceně Šachta. A právě této oblasti se děsil více než čehokoliv jiného. A že se bál spousty věcí. Slyšel spoustu zvěstí o lidech, kteří kdesi v těchto končinách záhadně zmizeli a od té doby je už nikdo nespatřil. Tušil, že někde v této oblasti se Vlada nejspíše ztratila.

"Jak jste se vlastně dostaly přes Šachtu?" napadlo jej zničehonic.

"Přes co?" podivily se. Tento název jim očividně známý nebyl.

"No, přes tu část města, přes kterou to vede k Morovému doktorovi."

"Nevíme," pokrčily rameny. Igor se v duchu plácl do čela. "Prostě jsme si zacpaly nos."

"Vás tam opravdu nikdo neotravoval?"

"Ale jo, to jo," vzpomněla si Jolanda. "Někdo s námi chtěl mluvit. Takový podivný chlápek. Tak jsme radši utekly."

"A pak už jsme běžely celou dobu," doplnila ji Helsigarda.

"Co po vás chtěl?" ptal se jich.

"Asi nic moc. Nejspíš si chtěl jen povídat."

"To víš, že jo. Povídat si v Šachtě. A jenom tak," odfrkl si. "Jak vypadal?"

"Nevíme."

Igor si povzdechl, ale pokusil se ovládnout.

"Vezmu vás do Šachty a podíváme se spolu po Vladě. Budete se držet u mě a ať vás ani nenapadne mluvit s kýmkoliv cizím," varoval je. Helsigarda s Jolandou přikývly.

Igor pečlivě zamknul dveře a ověřil si, že jsou všechny závěsy zatažené. Teprve potom vyrazili na cestu.

Dnešní den byl ošklivý. Nad jejich hlavami se stahovala bledá mračna a vzduch byl všude kolem prosáklý smradem z kanálů. Zkrátka typický den ve Vidlákově.

Čím více se blížili k Šachtě, tím větší množství odhozených odpadků pozorovali kolem sebe. Nebylo pochyb, že Odpadní šachta úspěšně dostála svému jménu.

"A kdy už tam budem?" ptala se netrpělivě Helsigarda.

"Ještě dvě zatáčky."

Nelhal. O dvě ulice dále se skutečně nacházela hranice Odpadní Šachty a zbytku Vidlákova. Hranice nebyla nijak vyznačená. Snad kromě hroudy odpadků, která téměř zatarasila vstup do ulice.

"Tudy jste šly?" otázal se jich Igor.

"Nevíme."

"Asi jo."

Radši už na to nijak nereagoval. Byl odhodlaný uchránit si ten malý zbytek svého psychického zdraví. Pokynul jim, aby jej následovaly. Prošel hroudou odpadků a rozhlédl se okolo. Poznával to tu. Ulice v této oblasti města stále vypadaly jako chudinský slam. Nic se nezměnilo od doby, co tu byl naposledy. Kdesi v dáli zahlédl spát muže s jehlou stále zapíchnutou v žíle. Napadlo ho, zda opravdu jenom spal, ale radši se nad tím příliš dlouho nezamýšlel.

"Vezmu vás na jedno místo," promluvil k nim tiše Igor. "Říká se mu Stoka a schází se v něm všechny zdejší pochybné existence. Ještě jednou vám opakuju, abyste tam hlavně s nikým nemluvily. Je to jasný?"

"Jo, jasný."

"Tak jdeme," zavelel a rázně vykročil vstříc tomu pověstnému místu, jež mu nahánělo tolik strachu.

Prošli ulicí plnou odpadu a splašek a zahnuli za roh. Ocitli se před zchátralým barákem s rozbitými okny a bez tašek na střeše, který zoufale volal po nové fasádě. Dovnitř vedly staré dveře snad ještě z minulého tisíciletí s vypáčeným zámkem. Nad dveřmi byl nápis tak oprýskaný, že už skoro ani nešel přečíst - Nalejvárna Stoka.

Igor se zastavil před dveřmi a otočil se za sebe.

"Jsme tu," oznámil jim. Neunikl mu jejich vytřeštěný pohled. "Tak co? Jste připravené?"

Dočkal se pouze jediného slova. Tentokrát mu však jako odpověď stačilo, protože se cítil úplně stejně.

"Nevíme."