Poté co se Helsigarda, Vlada a Jolanda konečně nadobro zbavily svého věznitele jménem Morový doktor a převzaly jeho firmu, která je proslulá prodejem smrtícího nápoje zvaného Koka-Kola, byly přesvědčeny, že už je žádné problémy nečekají. To se však...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cesta do Evropy byla delší než čekaly a jejich nulová zkušenost s řízením ponorky jim s cestováním příliš nepomohla. Když proto o několik rvaček a sežraných balíků čipsů později dorazily na pevninu, tak byly tak nadšené, že měly pevnou půdu pod nohama, že na pár hodin přestaly chodit a místo toho začaly všude hopsat jako králíci.
Jejich cesta však stále ještě nekončila. Nebyly si sice úplně jisté, kde přesně Vidlákov leží, ale věděly, že u moře to určitě není. A tak musely vymyslet nový způsob, jakým se tam dopravit, protože ponorkou to již nebylo možné. Vzhledem k tomu, že ani jedna z nich nebyla zcela při smyslech, tak to po dlouhém rozhovoru (nebo spíš hádce) vyhrála vzducholoď.
Svoji ponorku zanechaly v jakémsi přístavu a vyměnily ji za zbrusu novou vzducholoď. Byla velká a majestátní a neuniklo jim, že ji někdo dost možná i naleštil. Všechny tři na ni zíraly s otevřenou pusou dokořán. Taková nádhera.
Vstoupily dovnitř a první, co spatřily, byl pestrobarevný interiér jejich dopravního prostředku, který se v ničem nepodobal interiéru ponorky, kterou po dlouhou dobu obývaly. Zatímco jejich ponorka byla mdlá a šedivá, tato vzducholoď hrála všemi barvami duhy, nejvíce pak růžovou a fialovou.
"Tolik barev. Jestli mě z tohohle nezačne bolet hlava, tak už z ničeho," stěžovala si jako obvykle Helsigarda. Vlada ani Jolanda se její průpovídky ani nesnažily komentovat, protože za dnešek již měly hádek až nad hlavu. Kdyby měly spočítat, kolikrát se za dnešek pohádaly (ne, že by snad uměly počítat), tak by jim k tomu ani zdaleka nestačily prsty ze všech končetin, které kdy jejich zesnulý věznitel někomu uříznul.
Po nejméně hodině přemisťování zavazadel z jednoho dopravního prostředku do druhého byla vzducholoď konečně přichystána k odletu. Protože však ani jedna z nich do vzducholodi nikdy ani nevkročila, tak se odlet protáhl o minimálně další půlhodinu, kterou strávily marnou snahou o nastartování vzducholodi. Kdyby měly jen o trochu více energie, tak už by nejspíše z frustrace zničily vše kolem sebe. Jejich zásoby brambůrků se ale poměrně rychle tenčily, takže s nimi musely začít nakládat o něco opatrněji než doteď. Díky tomu jim jejich energie nevystačila na to, aby něco rozmlátily nebo rozkopaly a místo toho po sobě jen hulákaly jako gorily.
Poté, co se jim nějakým zázrakem podařilo nastartovat svoji vzducholoď, se Jolanda, která z nich byla dnes nejvíc příčetná, ač nerada chopila pilotování.
Bohužel jejich radost z toho, že se jim podařilo vzducholoď po dlouhé době snažení nastartovat, neměla dlouhého trvání. Zrovna ve chvíli, kdy se zvedla ze země, totiž začala Helsigarda hystericky ječet tak, že jí téměř nebylo rozumět.
"Můj kufr s ponožkami! Kde je?!" křičela Helsigarda stále dokola. Jolandě chvíli trvalo než se jí podařilo ve skřecích, které se až podezřele podobaly zvukům ze zabíjačky, rozeznat slova.
"Kufr s ponožkami? Kolik těch ponožek vůbec máš?" povytáhla obočí.
"No... Už skoro žádné! Protože mi je tahle svině pořád krade," ukázala prstem na nebohou Vladu, která pořádně ani netušila, která bije.
"Já? A to tě napadlo jak?" zeptala se jí ublíženě Vlada.
"Jak asi? Vždyť máš šuplíky plné kradených věcí. Tak proč by mezi nimi nemohly být i mé ponožky?"
"Jakých kradených věcí? Já nic nekradu. A už vůbec ne tvé smradlavé ponožky. K čemu by mi byly?"
Jolanda dlouhé minuty konsternovaně zírala, jak na sebe pokřikovaly, než se odhodlala zakročit.
"A dost! Už vás mám dnes fakt po krk. Všechny kufry do jednoho jsme sem přinesli, takže se běž podívat, jestli ten kufr máš a přestaň už konečně vyvádět," pobídla Helsigardu rozhořčeně Jolanda, která již byla vyčerpaná z každodenních rozepří těch dvou slepic.
Vlada se na Jolandu vděčně usmála, protože ji už také začínala bolet hlava z Helsigardina neustávajícího křiku.
"Dobrý, mám ho," křikla s úlevou o pár minut později Helsigarda, když konečně našla svůj obří kufr plný ponožek.
"Vidíš? Nic jsem ti neukradla."
Helsigarda se chystala něco odpovědět, ale Jolanda na ni upřela svůj nesouhlasný pohled a naznačila jí, že by už měla radši zmlknout. Helsigarda se ji rozhodla poslechnout, ale jen proto, že už začínala trochu sípat. Jiný důvod v tom nebyl.
"Tohle bude ještě dlouhá cesta," povzdechla si Jolanda.
