S námahou se dobelhaly ven z hotelu a začaly se rozhlížet kolem. Zdálo se, že za tu dobu, co strávily uvnitř, přibyl na už tak obrovskou hromadu smetí další metrák odpadu. Toto byl však ten poslední problém, který teď musely vyřešit.
"Jolando, kudy je to vlastně do obchodu?" otázala se Jolandy Helsigarda, protože jí již neskutečně bolelo břicho z hladu.
"Co já vím... Prostě půjdeme rovnou za nosem," odbyla ji, protože kloudné odpovědi byla momentálně schopná ještě míň, než normálně.
A tak šly. Sice se to za chůzi nedalo považovat ani v nejmenším, ale pohyb kupředu to stále byl. Opatrně našlapovaly a dávaly si co největší pozor, aby nezakoply, protože hrozilo, že už by potom nevstaly.
Veškerou energii, která jim zbyla, vynaložily na cestu do obchodu. Bohužel pro ně jim však nestačila, protože ve chvíli, kdy se již konečně doplahočily ke vstupu do jakési večerky, už jejich chůzi nahradilo plazení.
Doplazily se až dovnitř a rozhlédly se kolem. První, co spatřily, však nebyly jejich vytoužené brambůrky, protože jim výhled zatarasila nějaká nevstřícně vypadající prodavačka.
Jolanda však promluvila a zastavila ji dříve, než stačila něco říct.
"Brambůrky... Hned..." bylo jediné, na co se zmohla, než se i s obličejem vyčerpaně připlácla na podlahu.
Prodavačka na ně dlouhou dobu zírala jako vyoraná myš a nedokázala z nich spustit zrak.
"Hned..." zaskuhrala ze země Vlada, čímž vyčerpala veškerou energii, kterou dnes měla. Helsigarda na tom nebyla o moc lépe. Bylo naopak dost možné, že strádala ještě víc než ostatní.
Prodavačka se se zmatením ve tváři vydala do zadní části obchodu, odkud vytáhla z regálu troje balení smažených brambůrků. Donesla jim je a hodila na zem jako prasatům.
Nakonec po chvíli, která se zdála být spíše věčností, odlepila Jolanda svoji tvář z podlahy a doplazila se blíž k místu, kam prodavačka hodila brambůrky. Natáhla po balení ruku a vší silou ho roztrhla. Protože jí však mozek vypověděl službu (což ale vlastně nebyla žádná novinka), tak ho nedokázala otevřít ze správné strany a brambůrky se jí proto vysypaly přímo do obličeje, ze kterého pak sklouzly na podlahu, která byla udržována skoro tak skvěle jako podlaha v jejich hotelovém pokoji.
Kdyby měla jen o trochu více energie, tak by teď bezpochyby začala sprostě nadávat, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než se s tím zkrátka smířit a jíst brambůrky ze země. Zas tak čistotná stejně nebyla, takže jí to nijak zvlášť nevadilo.
Když Jolanda sežrala všechny brambůrky, které se nacházely na zemi, a ukojila díky tomu svůj hlad, tak mohla konečně vstát a dojít ke svým kamarádkám, které stále bezvládně ležely na studené zemi.
Zvedla se ze země a vykročila směrem k nim. Z ničeho nic jí však zatarasila cestu prodavačka, která na ně až doteď jen zaraženě zírala a neměla zdání, co dělat.
"Co je?" vyštěkla po ní Jolanda, jejíž nálada se ani po jídle příliš nezlepšila.
"Doufám, že si to aspoň zaplatíte," promluvila na ni s velmi znatelnou otráveností v hlase. Jolanda se rozhodla prodavačku ignorovat a pouze nevrle zamručela. Pak ji velkým obloukem obešla a vydala se nakrmit své kamarádky.
Sebrala ze země balíček brambůrků a hodila ho k Vladině obličeji. Když Vlada zaslechla šustící zvuk vedle své hlavy, tak okamžitě zvedla ruku a otevřela brambůrky. Žádného dalšího pohybu již schopná nebyla, nicméně jí to ani v nejmenším nebránilo v tom, aby je začala požírat podobným způsobem, jako šelma svoji kořist. Jolandě blesklo hlavou, že se na ně zkrátka musí jako na psy.
Helsigarda však zůstala nehybně ležet na zemi i po tom, co jí Jolanda začala šustit balením brambůrků přímo před obličejem.
"Helsigardo, vstávej!" zařvala jí nakonec do ucha. Helsigarda ale stále nereagovala. Ačkoliv se to Jolandě ani v nejmenším nechtělo udělat, tak se musela uchýlit k poslední zbývající možnosti.
Vzala balení chipsů a otevřela ho. Strčila do něj ruku a za chvíli z něj vytáhla pěst plnou brambůrků. Přiblížila se k ležící Helsigardě a pak jí strčila pěst s brambůrky až do krku.
Netrvalo dlouho a Helsigarda se probrala a začala se dávit.
"C- co to děláš, ty slepice?!" ječela hystericky Helsigarda ve snaze spolykat ono životodárné krmivo.
"Snažím se ti zachránit život, ty nevděčná blbko!" křičela Jolanda nazpátek a přitom jí vší silou zacpala pusu, aby nemohla vyplivnout jediný drobeček své stravy. A navíc nechtěla pořád poslouchat její otravný hlas.
Trvalo ještě dlouhou dobu, než se Helsigarda konečně uklidnila, ale nakonec se jí podařilo úspěšně spolykat veškeré brambůrky, které jí nacpala Jolanda do pusy.
"Ty žiješ," pronesla s údivem Vlada, která jejich počínání až doteď se zvědavostí potichu sledovala a přikusovala k tomu brambůrky.
"Tak po tomhle budu potřebovat další velké brambůrky," vydechla vyčerpaně Jolanda.
Počkala, až Vlada a Helsigarda dojí, a pak se s nimi vydala k regálu s dalším krmivem, kde si všechny tři nabraly tolik, kolik jen unesly.
Ne, že by se jim do toho chtělo, ale nakonec je musely jít zaplatit k té nepříjemné prodavačce.
Pomalým krokem se ploužily směrem ke kase, než se však zničehonic Helsigarda zastavila uprostřed cesty a začala zírat do chladničky s nápoji.
"Není to náhodou náš smrtící nápoj?" otočila se po chvíli na Jolandu a ukázala na jakousi láhev s tmavou tekutinou uvnitř.
"Tohle vypadá trochu jinak," pozorovala láhev Jolanda. Všechny tři na ni zamyšleně hleděly a snažily se zjistit, co je to vůbec za láhev. Byla velmi podobná nápoji, který prodávala firma jejich věznitele, jež po jeho smrti převzaly. Na hrdle láhve ale nebyl nápis "Koka-Kola", nýbrž "Pepsi". To jim však příliš mnoho neřeklo.
Když už se začínalo zdát, že na nic nepřijdou, tak Jolanda zděšeně zakřičela: "To snad nemyslej vážně! Oni nás okopčili!"
ČTEŠ
Helsigardino tajemství
HumorPoté co se Helsigarda, Vlada a Jolanda konečně nadobro zbavily svého věznitele jménem Morový doktor a převzaly jeho firmu, která je proslulá prodejem smrtícího nápoje zvaného Koka-Kola, byly přesvědčeny, že už je žádné problémy nečekají. To se však...
