uvězněna

18. kapitola

Po dlouhém koukání na Jaka se rozhodnu odejít. Navštívím ho ještě před večerem. Doufám, že nic nebude už horší. ,,Ahoj Jaku." řeknu mu na rozloučenou. ,,Lily?" ozve se za mými zády. Opravdu je to hlas Jaka nebo hlas v mé hlavě. Pomalu se otočím. Jake je vzhůru. Chyběly mi jeho zelené oči, které mě milovaly. ,,Jaku?" zeptám se. ,,Lily, jsi to ty?" dostanu zpátky. Nemůžu tomu uvěřit. ,,Ty.... Ty mě slyšíš nebo i vidíš?" zeptám se a přibližuji se k jeho posteli malými krůčky skoro nepatrnými. ,, Já tě slyším i z části vidím, ale nemůžu otevřít úplně oči." ,, Počkej dojdu pro doktora." odpovím. ,,Asi nikam neodejdu." a zasměje se. Z mého srdce spadl kámen. ,,Pane doktore, on se probral!" zakřičím na půlku chodby. Doktor se vydá za mnou do pokoje kde leží Jake z části vzhůru. ,, Haló, slyšíte mě?" zeptá se doktor Jaka. Žádná odpověď. Jeho oči jsou zavřené. V tu chvíli si doktor všimne, že jeho bití srdce zpomaluje. Nemůžu tomu uvěřit. Zase jsem v nesnázích. Hlava se mi točí všemi směry. Upadnu na podlahu. Síla je pryč a má mysl mě odnesla někam neznámo kam. Takový den je nejhorší. Nevím co se děje kolem mě, ale všichni doktoři kolem mě lítají. Ano jsem při vědomí, ale nedokážu udělat žádný pohyb ani promluvit. Jako bych byla socha. Jsem uvězněna ve světě strnulosti. Kéž by se dalo něco dělat. Možná by bylo boží, kdybych právě teď mohla mluvit. Zvedli mě ze země. Ležím na lůžku vedle Jaka, kterého se snaží probudit zpátky do normálního života. Kdybych se s ním nehádala. Jsem prostě blbá. Blbá jsem. Neodpustím si to jestli umře. Jestli umře on půjdu s ním i já. I kdyby mě to stálo celý můj život, peníze. Jenže lásku nic nepřemůže. A já se za ní postavím. Hlavně, že budu mít svého Jaka.
_________________________________
I když jsem měla být doma ležím v nemocnici. Jake je na posteli vedle mě koukám na něho. Rodiče tu ještě nejsou. Byli tu, ale museli jít s ředitelem nemocnice do kanceláře nebo jak to nazvat. ,,Jaku?" špitnu a čekám na odpověď. ,,Jaku, prosím vím, že mě slyšíš. Chybí mi tvé jemné doteky. Tvoje krásné rty a tvoje povzbuzení. Jen tě prosím probuď se." řeknu mu a najednou mi začnou téct slzy. Potom na sobě vidím i něco červeného. Ztuhne mi krev v žilách. Jenže to červené mi sjíždí od ramene po loktu až na bílou peřinu. ,,Pomoc!" zasípu. ,, Potřebuju pomoc!" to tlačítko. Snažím se na něj dosáhnout. Rychle ho kliknu a svalím se z postele na zem. Takový zlomový okamžik, jestli přijde pomoc nebo smrt. Chce se mi spát. ,,Pane doktore pomoc!" zakřičí sestra. Jsem pořád částečně při vědomí, ale zase neudělám žádný pohyb. Doktor, který za mnou přiběhl se mi koukl na rameno z kterého mi teklo dost krve. Co jsem v něm, ale měla to už se nedozvím. Zatím. Musím se zeptat. Počkat já to vidím. Je to malý. Malý nožík. Naskočí mi husí kůže a dostanu malou závrať. Dech mi dochází. Srdce přestává bít a moje hlava je na kolotoči. Ten sen se mi bude vracet pořád, ale tentokrát to nebylo do břicha, ale do ramene. Nechápu kdo to byl, když jsem nikoho neviděla pocházet. Možná to bude i tím, že můj zrak směřoval na Jaka. Pořád to mu nemůžu uvěřit. Stane se mi něco o čem vůbec nic nevím. Po 5 minutách mého nehybného postoje zakřičím na celý pokoj a začnu brečet. Sestra kouká na mě jako jestli jsem se zbláznila. ,,Kde jsou rodiče?!" zakřičím na ni. ,, Chceš rodiče?" zeptá se. ,,Ano, hned prosím!" zakřičím se slzami v očích, které se pomalu spouštějí po mých lehce studených tváří. ,, Zlatíčko co se děje?" přiběhne máma. ,, Prosím, že je vše v pořádku. Je na tom Jake líp. A já taky. Prosím. Vše je tak špatné. Klepou se mi ruce." oznámím mámě a schovám se pod peřinu jako malá. Chci pryč, ale nechci tu nechat Jaka.

Trošku jsem to udělala napínavý a vystrašující část. Nebojte snad to dopíšu co nejrychleji, ale sama jsem zvědavá jak to dokončím. Omlouvám se, že to vydávám tak pozdě, ale večer mám víc nápadů než kdykoliv jindy za den