uvězněna

2. kapitola

Probudím se. Nic si nepamatuju. Mám úplně černo v hlavě. Jakoby mi někdo vymazal paměť. Posadím se na postel. Přede mnou nějaký chlap. Přejede mi mráz po zádech. Koukl na mě. Usmál se. Oplatím mu to. Pak mi dojde, že nejsem doma. V očích mám najednou slzy. Přijde ke mně blíž. Položí moji hlavu do jeho klína. Snažím se přestat brečet, ale nejde to potlačit. Hladí mě lehce po vlasech. Je to příjemný. Nechápu, ale je tak něžný. Pak se pomalu zvednu. Utřu si oči. Vidím ho. Krásné hnědé vlasy. Svalnatý tělo.  Jeho oči. Jsou zelený. Hledím do nich a nemůžu se odtrhnout. Jako bych se koukala do lesa. Najednou se mě dotkne. Celá se otřesu. ,, Pojď jíst." řekne mi a já se leknu.  Pomalu vstávám z postele. ,, Mám ho poslouchat?" zamyslím se. ,,Není to určitě dobře, ale taky tu nehodlám umřít." Vstanu a vydávám se za ním. Podlomily se mi nohy. Spadnu. On mě šel zvednout. Počkat co dělá? On mě odnáší. Ach jo. Proč jsem tak neschopná? Chce se mi brečet, ale nesmím. Co by si pak o mě myslel. Zabořím si hlavu k jeho hrudi. Jeho bití srdce je velmi rychlé. Poslouchám to. Nedokážu se od toho odtrhnout, ale slyším otevření dveří. Což znamenalo, že jsme v kuchyni.  Posadil mě na židli. Snažíme se držet, ale nemám sílu. Spadnu. Naštěstí jen na záda. Hlavou jsem se země nedotkla. Jaké to štěstí. Snažím se vstát. Moje síla je na nic. Zůstanu ležet na zemi a ani se nehnu. Chvíli na mě kouká. Já na něho. Je hodně naštvanej. Vidím to v jeho tváři. V mé je jenom lítost, strach, smutek. Šel mě zvednout. Posadil mě znovu na židli. Tentokrát jsem už vydržela sedět. Donesl mi jídlo. Pizza. ,, To je pro mě?" zeptám se. ,, Pro koho by to asi bylo?" tázavě se na mě díval. Uchechtla jsem se. Zarazila jsem se. Není to jídlo doufám otrávený?! Trošku ztuhnu. Ani se nehnu. Nevím co si mám myslet. Můj žaludek má hlad, ale já mu nevěřím. Můj výraz v obličeji se změnil na rozpačitý. Jeho taky. Jako bych se koukala do zrcadla. Najednou je nějaký nešťastný. „Proč nejíš?" zeptal se. Trochu jsem sebou trhla. „Halo?!" Přestala jsem se hýbat, odpovídat a i dýchat. V mé hlavě jelo jen divné podezření. Když se proberu ze svých myšlenek šeptem řeknu „Není to jídlo otrávené?" Podívám se na něho. Jen na mě koukal. Vzal si do ruky kus pizzy a snědl ho. Nic se nestalo. Věřila jsem mu. Vzala jsem si taky. Pomalu jsem kousala a on na mě hleděl spokojeným výrazem. Po jídle mi dá pití. Pomerančový džus. Vypila jsem ho. Spolu jsme se vydali do ,, mého,, pokoje. Posadil mě na postel. Chvíli u mě stál, ale hned zmizel za dveřmi. Zamkl je. Nikde žádné okno. Nevím kde to jsem. Co se kde nachází a co se kde děje. Trochu mě to děsí. Chci brečet, ale musím se udržet. Zase bych tu brečela. Nevím co by si o mě myslel.