uvězněna

26. kapitola

Přiběhne za mnou další osoba. Moje oči vidí jasněji. Doktor. Nechápu teď co se kolem mě děje. Vím, že mě Jake dával do auta a odjel sem, ale co se stalo před tím nevím. A co mám na té ruce. Dám si jí před obličej. Krev. Jelikož nesnáším, když vidím něco takového. Blednu a všichni, co stojí kolem mě si toho také všimnou. Buď začnu upadat do bezvědomí nebo budu jen bledá v obličeji. Jestli mi někdo řekne co se tu děje, tak budu hodně ráda. ,,Co se tu děje!" zakřičím z plna hrdla a všichni se na mě koukají. Začnu zase kašlat, ale teď dost rychle.  Naštěstí bez krve. Za to jsem byla ráda, ale žádné zprávy z toho nevyplývají. ,, Buď máte rakovinu plic a nebo se stalo něco o čem ještě nevíme. Musíme ještě udělat testy." ozve se lékař a já ležím a snažím se pochopit co mi teda je. Když uvidím Jaka rozpláču se. ,,Jaku prosím zůstaň tu." řeknu, ale doktoři bohužel nesouhlasí. Odvolají ho pryč. Mě se to nelíbí s tak vstanu a spěchám za ním. Všichni na mě křičí, ale já neposlouchám. Doběhnu za Jakem. Obejmu ho. Doktoři mě od něj začnou odtrhávat, ale já se držím jak klíště. ,,Lily, neboj já tě neopustím,ale musíš se uzdravit." řekne. ,,Co když ne. Co když umřu?" odpovím se slzami v očích. Pustím se na zem. Spadnu na kolena. Doktoři mě berou. Já sebou škubu. Po chvíli trápení se přestanu bránit, jelikož mě došli už síly. Nechám se odvléct zpátky na lůžko. S nikým nespolupracuju. Nemám nikoho kdo by tu se mnou mohl být. Všichni doktoři co na mě mluví nevnímám. Opravdu mám vypnutý mozek. Zakřičím na všechny. ,,Nechte mě už být. Vůbec se mi to nelíbí!"