Alabastrův hněv | ONC2023

☰ I.

Hustá mlha se nad loukami plazila jako zlověstné můry, dotýkala se krajnic, nenechala se unést větrem jako spíš neustálým provozem, kdy byla od silnic násilně odstrkována. Kdyby někdo, třeba dlouhán čekající na taxík, zvedl ruku, neuviděl by na ni. Nešlo o ranní mlhu kostimrazivého podzimu, nešlo o toxický experiment, nešlo vlastně ani o pyrotechnický pokus z volných plání — jednalo se o jev celoroku, jenž nejčastěji expandoval v noci a jeho vliv se dotýkal i brzkých rán, zejména v oblastech s nízkým provozem, kdy se ty šedivé deky natáhly po trávě a vyčkávaly na přepadení tak klidně jako by nebyl žádný dravec.

Oblasti s vysokou hustotou byly označeny žlutou výstražnou páskou, aby nedošlo k zajiskření. Místa podobná těmhle se chovala jako místnosti natlakované plynem s nepatrnými částečky jiskřivého prachu, takže stačilo trochu benzínu nebo motorové nafty, aby se z místa stal chřtán či brána pro ďábla.

Dívat se na krajiny pokryté spalující mlhou se pro děcka zdál jako apokalyptický zážitek. Nechápala, o to šlo. Rodiče, učitelé, televize, zkrátka všechno a všichni do jednoho vyprávěli pohádky, načež ti smradi vidí hotový cirkus — a mají tendence si z legrace sundávat filtrační masky, které byly povinné, zvlášť v blízkosti mlžných center. I když se klimatizace ve vlacích starala o přísun čerstvého vzduchu, i když se správa železnic postarala o přestavby a změny tras, méně odolní si ten krám museli nasadit. Totiž, vlakoví medici stáli za nic, když přišlo na nevyhnutelné.

Dívat se, jak se někdo dáví, nemůže dýchat a propadá záchvatu z nedostatku vzduchu, patřilo ke stinným stránkám celého cestování. Z jednoho nedýchajícího se stanou všichni nedýchající — masový poprask, masové šílenství. Proto je lepší se zahledět ven, hledat v mlze obrysy něčeho známého, nebo velmi všímavě studovat holografický ukazatel na skle a dělat, že číslům venkovní viskozity jiskřivé páry rozumíte.

Vlak striktně dodržoval rychlostní stupně. Zpomaloval co chvíli, aby se vyhnul mlžné překážce, aby zabránil vznícení. Přijet někam včas je v této době požehnáním. Z reproduktoru co deset minut vycházel hlas, který oznamoval „výskyt mlhy, předpokládaný čas příjezdu je..."

Někdo smrad spáleného nedokáže rozdýchat, proto lidé přestali investovat peníze do cestování. Zůstávali ve svých městech s relativně čistým ovzduším, tam někde v baráku se třemi filtračními klimatizacemi, aby čistě náhodou jejich plíce nespolkly puch žhnoucích tkání, srsti, dřeva. Sražená popelavá vlhkost bude pronásledovat každého — podobně tak strach z vysoké horečky, ačkoliv je dávno vyloučeno, že je ta zvířecí nemoc nakažlivá.

Klimatická krize si nemohla vybrat lepší hostitele. Kolaps pro odpradávna zotročený druh, horečka tak silná, že i tráva kolem nich vzplála.

Když už podruhé dopravní hlasatelka oznámila zpoždění, Jordan Athyes se rezignovaně podíval do stropu. Děcka o dvě sedací soupravy dál na něj zírala a jejich učitelka na ně zasyčela, ať si ho nevšímají. Mláďata obdivovala jeho obličej bez masky, tu zjizvenou a rýhovanou kůži mladého, který přežil krizi starců. A pak taky mohla zírat na ohnivzdorné oblečení a tlusté rukavice z téhož materiálu. Chyběla přilba, aby si ho děcka spletla s hasičem, ale zato chyběly punkové nášivky, aby si ho spletla s rebelujícím aktivistou.

Zachytil tik v oku. Furt na něj zírala — kéž by ti haranti poslechli tu uječenou učitelku...

Obvykle nebyl z cestování tak nervní. Nešlo o mlhu, o zpoždění, ale o pohledy. Když nastupoval, vagon zel prázdnotou.

Napsal rychlou SMS zprávu, že se zpozdí (což psát nemusel, ale formalita měla zapuštěné kořeny ještě z dob před klimatickou krizí), pak se zapřel do sedadla z gelové pěny, načež si dovolil uspokojit ztracený čas. Zabrouzdal na internetovou stránku ranče; i když ji znal nazpaměť, prošel si i rubriky, které předtím míjel.