Alabastrův hněv | ONC2023

☰ X.

S holí z dřevooceli proplouvala davem. Upřímně si myslela, že průchod bude lepší, ale následně bylo ještě lepší to, že se v tom davu ztratila. Jen si to přiznat, jen se do té vody lidských duší potopit.

Hejno zvědavců, zejména mladých lidí, obdivující rebélii. Vypadalo to jako konkurz na nejlepšího drsňáka v okolí pěti kilometrů, aby se mohl onen vyvolený stát vedoucím punkové skupiny, co podpaluje domy premiérům.

Začátek za tři minuty. Žena někomu párkrát dloubla holí do noh, aby si uvolnila cestu, než se ovšem stačili lidé otočit a pohoršeně zařvat, žena zmizela. Nebyla malá. Jen zahalená v tuctu volných hadrech, něco mezi kimonem a indiánským typickým oděvem. V dlouhých zrzavých vlasech smečku peří – a to z ní činilo neviditelnou. Takový nádech ezo, jehož kritická éra dávno, skutečně dávno, pominula.

Mířila k pódiu. Jemně se usmívala, k úsměvu to však mělo ohromně daleko.

Vřava lidí za jejími zády si všímala sama sebe. Ani je logicky netrklo, proč tahle ženská chodí s holí, když nekulhá. Mladí lidé byli zvědaví a dychtiví po lidech z Øye – ti, co přinesli boží odpuštění pro ďáblovy čtyřnohé děti, co přišli jako andělé, co... jak jen to pokračovalo?

Úškrn zmizel ve větru. Rozmáchla se a praštila blížícího se bodyguarda do holeně. Chlap jak hora zrudl, reakce však pomalé. Holí, z jedné poloviny ze dřeva a z druhé poloviny z kovu, ho švihla do žeber, z čehož se skácel a hledal (ne)vhodná slova pro vlastní útěchu, aby nezůstal jen se svým pomstychtivým egem a pozdější depresí z poražení ženou.

„Kde je pan šéf?"

Chlapík si odplivl. „Mrcho. Vypadni, než–"

„Vřelé díky za odpověď." Levým kolenem, které si dnes určila pro bolestivou simulaci, ho nakopla do brady. Rána křupla, hraní si na nemocnou a neschopnou bohužel nevyšlo, jak tak žena mile zjistila. Plány se měnily velice rychle.

Aksela spatřila na plošině pro vyprávějící. Dupal, rázný krok pro drsňáky, pro rebely, pro punkery. Výbuch potlesku, který si svým výstupem Aksel vysloužil, v ženě vzbudil adrenalin.

Děti neznají svého boha.

Děti nevidí, že má náš Aksel ruce od krve, že ne?

Kývl na ni. Bradou ukázal dozadu, takže šéf představení se nachází ještě u autobusu. Uvidí tam Trocena Silibana? To by byla legrace, kdyby ano. Trocen byl zlatíčko, mimo jiné věrným a známým sponzorem Øye, ale dosud neviděl tvář vedoucí osoby.

Žena se chtěla usmát, nakonec ji ale zaujalo, jak rychle Aksel zmizel z pódia. Následovala lidského lovce, nechala se vést jeho skvělou intuicí, která nikdy nezklamala. On byl pes, ona slepec – skoro. Kdyby si pes lovení trochu víc neužíval a slepec se neválel v roztříštěných zlokostech...

Kdo by však ne?

Odstrčila černý závoj těžké látky a pořádně se rozhlédla. Hodně lidí, tři bodyguardi, jeden uvaděč, čtyřčlenná skupinka rozesmátých chlapců, kteří se navzájem plácali po zádech. Mířila k nim.

Aksel ve stínech zavrtěl hlavou.

Oh, pomyslela si žena. Málem jsem na to skončila.

Samozřejmě, že by mučedníci nemohli být tak mladí. Jen obrazy Jannê de Jakke jsou přehnaně preromantizované. A Bůh se nad osmnáctiletým smiluje...

Aksel poznal, že se nachází ta ženská, stopařka, slepec, v ráži. Že se blíží radost, vyvrcholení, konec i začátek představení, všechno dohromady – nádherný výbuch. A když se postaví před viníky, celá umře, neboť mrtvá, ačkoliv živá ve skutečnosti, je. Znal ji. Ona znala jeho. Navzájem se doplňovali, když šlo o show podobného kalibru.