Alabastrův hněv | ONC2023

☰ XV.

Už mnohokrát seděl na spolujezdcově straně v mobilní ambulanci, ale raději volil auta, jež nesmrděla po štiplavých dezinfekčních přípravcích. Isabelle si z něj utahovala, než ji pověděl, proč to tak má. Nebo to možná řekla šéfka, už si nevzpomínal.

Asfaltová cesta byla prázdná. Jordan se zeptal, jestli má medik v ambulanci hlídač rychlosti napojenou na centrálu, a když řekl ne, tak ho pobídl, ať šlápne na plyn. Osmdesát kilometrů za hodinu.

„Co potřebuju vědět?"

„Jak jste slyšel. Hasičský syndrom a brannhestská psychopatie. Víte o tom něco?"

„S psychopatií jsem se setkal dvakrát," drtil volant jako by jím drásal vztek. „V obou případech jako dálková podpora. S postiženými hasiči jsme měli praxi na vysoké."

Super. Alespoň něco.

Jordan v jakési chvíli pocítil vděk za tmu. Když hleděl z oken, tma mu zjednoduší nalézt ohnivého. Nějak předpokládal, že bratři budou blízko koně, aby ho neztratili z dohledu, ale možná se mýlil.

Parrish mrkl na palubní desku. „Volá Harslov."

Jordan chňapl po telefonu: „Tady Athyes. Kde právě teď jste?"

Měl připravenou navigaci s aktivní ikonou pro vyplnění souřadnic.

„Ztratila jsem ho," štekla. Nadiktovala mu poslední výskyt. „Zanechává po sobě hodně popelu... les jen doutná, vlhkost je na vzplanutí příliš vysoká." Pak začala nadávat: docházel jí benzín a ona tupá vždy čeká až začne vřískat rezerva. Se spousty sprostých slov.

„Mám to," ohlásil Jordan. „Zůstaňte tam, kde jste–"

Něco přebliklo. V Jordanově vidění se zastavil čas. Po pravé straně, v té choulostivé tmě...

Jordan vypnul dětskou pojistku zamykání dveří a zatáhl za páčku. Raider po něm střelil pohledem.

„Hej!" vykřikl medik.

Jordan vyskočil z jedoucího vozu, instinktivně si chránil hlavu a dvakrát se překulil, než získal stabilitu, ale hlava, ta pořád duněla a pobláznila mu orientaci. Podpořil se stiskem po koleni, napřímil se. Nakoukl za sebe a podle zadních světel mobilní ambulance se zorientoval. A dal se do zuřivého běhu, zpátky k ranči, zpátky...

Proč se vrací? naléhala jeho mysl.

Opustil silnici a skočil do houští. Větve se mu zachytávaly o rukávy a límec, nezajímalo ho to. Hledal oheň ve tmě. Slyšel vzdálený dusot, křupání, frkot. Najít světlo ve tmě. Světlo. Oheň. Plameny. Teplo.

Utíkal hlouběji do lesů. Natahoval ruce před sebe, aby se vyhnul stinným překážkám, třikrát málem zakopl o popadané kmeny a jedenkrát se zastavil, když s dechem až někde v třetí plíci narazil na žhnoucí uhlík. Nadechl se, i když ho dezorientoval chlad, nadechl se, aby zacítil puch teplého krbového ohně smíchaný s koňskou srstí.

Chytil se za hruď, počítal do dvou, aby věnoval plicím odpočinek, poté se rozběhl dál. Osm stupňů ho střílelo do tváře, zanechávalo otisky, myslí se mu honily vzpomínky, ale jak se objevily, bleskově i zmizely, poněvadž čas byl drahý, čas byl bezcenný, v tuto chvíli naprosto lhostejný, ačkoliv tak moc důležitý.

Do něčeho narazil. Spíš něco narazilo do něj. Zabručel, zpevnil svaly na rukou a zabořil se do mechu tak rychle, že nepředvídal ani náraz zády do stromu. Zaskučel, pořádně zanadával a snažil se vypozorovat stín, co se k němu přivalil. Neviděl nic. Jen mžitky něčeho, co si možná představoval, aby se necítil tak budižkničemu.