Alabastrův hněv | ONC2023

☰ VIII.

„Ještě to nezveřejňuj."

„Proč ne?"

„Myslíš, že podle hodnocení trenérů je ten kůň schopen zvládnout oči veřejnosti?"

„Nevím. Už jim nerozumím. Už dávno to nejsou koně, na které jsem se každé ráno těšila." Měla štěstí, že měla práci. Osobně měla dojem, že ji šéfová nechala na ranči jen z nostalgie. Diamantová jezdkyně. Každý rok, co uplynul, a každý rok, co se podívala směrem ke stájím, pociťovala a bolestně vnímala neskutečné dálky. Už nikdy si na ně nesednu.

„Ještě ne. Je to moc unáhlené."

„Ale už jsem Drakiové řekla, že to publikuju..."

„Ještě chvíli. Uvidíš, jaké přijdou procenta."

Položila mu hlavu na rameno. „Fajn. Fajn... Máš z nich strach, Zachariku?"

„Ano," přiznal se její přítel. Všiml si jejího překvapení. „K čemu mi budou lži, Sab? Zničili nám sny. Z krásného světa se stal dusný a popelový film. Z krásných koní... se zrodili démoni." Napil se něčeho přehnaně sladkého.

„Bez filtračních masek jsme astmatici," pokračoval. „Moji přátelé mají z této doby strach. Nechtějí se mnou mít nic společného, protože jsem koním nablízku. Ptají se: Proč se snažíš jim pomoct, když jejich jediným cílem je ničení? Oni nechápou, že pořád existují lidi, co je neskutečně milovali. I když je prvotní strach, lidská fascinace neumřela. Chceme poznat jejich nové formy. A na druhou stranu, koně chtějí poznat naše možnosti."

„To si myslíš?" zeptala se.

„Samozřejmě. Myslím, že když ukazují svoje ohnivá nitra, ženou nás k tomu, abychom je zkusili uhasit. Nebo alespoň zkouší, jak dlouho vydržíme."

Přitáhla si kolena k sobě. „Jejich oheň je jiný. Když se dívám do krbových kamen, vždycky si vzpomenu na jejich žár. A pak mám chuť do krbovek nalít vodu. Je normální mít strach z ohně?"

Políbil ji na vršek hlavy. „Je. Je to normální. Nejsi první, ani poslední, kdo to tak má."

„To znamená, že trpím pyrofobií," zamumlala.

Zasmál se. „Ale no tak. To, že máš respekt z ohně, neznamená, že jsi nemocná, zlatíčko."

Měla ráda, když ji oslovoval zlatíčko. Ukazoval tak, jak moc mu na ní záleželo.

„Dám tomu dva dny. Maximálně. Pak to zveřejním na stránky."

„Dobře," pohladil ji po ramenou. Byl spokojený.