Alabastrův hněv | ONC2023

☰ II.

Záznamový deník byla šňůrkou svázaná bichle, která pukala ve švech. Trasy, jaké hlídači volili, si musel nastudovat tak, že si na telefonu stáhl mapu komplexu a značil si důležité pěšinky dotykovou tužkou.

Dočetl se: detaily o každém koni s heslovitým značením — chování, teplota ohrady s časovým určením, kdy proběhlo manuální nastavování ohradního chlazení. Parametry vlhkosti zapisovali do jiných desek, stejně dobitých jako vazba deníku.

Přečetl si všechno potřebné — byl naučen, že když první odstavec začíná informací nedůležitou pro cíl, ignoroval to.

Shannon Drakiová stála u dveří a čekala, až se začne Jordan ptát. Jenže neměl na co. Vyhledával pouze dokumentaci, jež mu něco prozradí, jež sám rozuměl a z níž si dokázal vyvodit dostačující závěry. Nehodlal studovat něco, v čem byly jeho znalosti slabé. Nemělo to cenu.

Očima projížděl po textech. „Nejsem vyšetřovatel, paní Drakiová. Když vám ukážu na koně, který to zavinil, co uděláte pak? Tu stejnou práci by vykonal i profesionální policista."

„Narozdíl od policie máte schopnosti a cíl." Přeložila si ruce na prsou, sklopila bradu. Vypadala, jako by si dvakrát rozmýšlela, zda následující myšlenku vypustit do světa. „Takže je to pravda."

Jordan pozvedl obočí.

„Lidé, co se naciťují na oheň. Postempatie."

Nechtělo se mu věřit, že se tahle vysoce postavená dáma dosud nesetkala s postempatiky. Zvlášť v oboru, v němž zastávala funkci majitelky. Musela se stoprocentně setkat i s obchodníky z černého trhu, ale s lidmi jako Jordan ne? Zajímavé. Zvláštní. Byla pravda, že empatici s ohněm nevykřikují do světa, kdo jsou a čím se živí, ale objevují se pokaždé tam, kde se pasou ohniví. Nemuseli se jí představit. Možná kolem ní prošli, jako stejně nenápadně kolem procházejí obchodníci, ale stejně v něm tkvěl pocit nevíry. Fóra byla takových diskuzí tak přecpaná, že by musela být označena za pravdu.

Odložil listy na totéž místo, odkud je vzal. Opatrně, protože rukavice byly tvrdé, takže ve většině času v nich byla citlivost vzdálenou milenkou. Pokud se tu objeví policajti, s čímž raději počítal, s jeho otisky se nesetkají. Podrukavice, tu tenkou vrstvu, nemohl použít, protože přes ně zanechává otisky (již odzkoušeno). Takže: jako by tu nikdy nebyl.

„Pravda je tam, kde máte otevřené oči," zamumlal Jordan pod nosem. Kdyby zvýšil hlas, přirovnal by ho k otci. Drakiová ho naštěstí neslyšela.

„Poslední kontrola proběhla v západní části." Postavil se.

„Zavedu vás tam." Odrazila se od futer hlídací budky. Mezitím se na ranč začalo sjíždět více aut, čehož si nevšímal, i přestože si pamatoval, že tu pracuje šestnáct lidí. Bez dvou hlídačů čtrnáct. Hádal, že Drakiová to zařídí s informací „hlídací správci mají dovolenou". Někdy přemýšlel nad zbytečnostmi. Hlavní ale zůstávalo; nehleděl na auta, na zaměstnance, ale to, co se týkalo koní, vnímal podobně jako dítě obrázkovou knížku v autobuse. Nezajímal se o druhé, pokud se druzí nebudou zajímat o koně, o jeho dětskou knížku.

Západní část by popsal jako otevřený prostor se širokou plání, jejíž ploty z mrazivého kovu skoro neviděl. Velké místo a hustá mlha.

Mléčná deka natahovala pařáty. Jordan obezřetně pozoroval dálky; ale ani vánek, ani kolísání teploty.

Změkly mu svaly. Uvolnil se bez jakýchkoliv pochybností; jednoduchý nádech a výdech. Popel, vlhko, chladná travina, suchý písek. Po zádech ho hladilo chladné ranní slunce. Drakiová ukázala na poslední ohradu, pak odběhla, když na ni někdo z parkoviště zamával. Všiml si toho jen polovičně.