Alabastrův hněv | ONC2023

☰ XIII.

Dva bratři žili na jižním pobřeží poblíž akvaristických center. Pamatovali si, když byli ještě malí, že na pláži jezdili na ponících. Sedmdesát kenjů za jednu jízdu od jedné bójky k druhé. Mladí kluci si později vydělávali uklízením pláže, aby si mohli zajezdit na pravých obrovitých koních uprostřed města. Vybrali si svého, vyhřebelcovali si ho, zkoušeli jim dát sedla, a když vyrostli, nepotřebovali pomoc ani stoličku, aby se na jejich hřbet vyhoupli.

Dokud v jeden hříšný den nebeské zrcadlo nezabarvilo moře do ruda. Houkání hasičských jednotek, maloměsta pod náporem požárů, kyslík zahuben, místo něj černý dým. Z šedého smogu černý uhel. Z poníků se stali hororové sochy, děti trpěly nočními můrami, usínaly s rodiči v postelích a každý z nich měl na rtech a nosu provizorní roušky s filtračním odsáváním v domnění, že se jim do plic nedostane tolik oxidu uhličitého.

Výroba filtračních masek vázla a nestíhala nápor chaotické apokalypsy.

Věřící a ti, co nevěřili, navštěvovali kostely, aby se vyplakali z prohřešků, že zanechali utíkající utíkat ve chvíli, kdy jejich kůže s oblečením hořela. Řvali, tak moc ječeli agónií...

Ďáblové, šeptali lidé. Žijeme dlouho v míru. Nastal čas pro Božský trest. Prosím, nechte mě žít. Mě a mou rodinu.

(Na zbytek se vykašlete, já jsem první)

Dva bratři, ve věku sedmnáctém, se přihlásili k dobrovolným hasičským sborům, aby pomohli zamezit prudkým požárům. Vznikaly nové stupnice prudkosti žáru, vyplouvaly na povrch nová, nesmyslná pravidla a protokoly bezpečnosti.

Nikdo nevěděl, že se těm zrůdám nemá dívat do očí. Ačkoliv se jevily děsivě, byly krásné – uhlíky vzdoru, důvod, proč lidé koukají do ohně tak fascinovaně, tradovalo se: třpytící se diamant.

Když se vyskytli blízko hořících koní, hleděli všichni. Turisté, kolemjdoucí, hasiči, policisté, lékaři, advokáti, myslivci. Ztuhlí hrůzou, němou zvědavostí, touhou přiblížit se a okusit, jak bolí a pálí nepojmenovaný oheň.

Bratři se naučili, jak bojovat s ohněm. Absolvovali spoustu kurzů, učili se praxí, byli žádáni tam, kam se jejich jména dostala – až přes půl státu.

Mladší bratr miloval ženy. Probudil v sobě muže násilného, který si liboval v prosbách, ačkoliv se tvářil jako dítko chudé, hrál si na dominantního, aby překonal pohledy dominantních hřebců. Z dítěte milujícího poníky a pláž se stal muž s touhou manipulovat se ženami, manipulovat se srdci svalnatých koní. Tak, jak jste zničili moje srdce, zničím to vaše. Zkrotím vás k poslušnosti.

Starší bratr miloval peníze. To on dokázal hledat brigády, to on se stal hrdinou pro požárníky až na konci světa, on vybudoval pověst Bratrů. V peněžence nosil tři kreditní karty. Hlídal finance, hlídal svého ducha a ostře sledoval okolí, aby připomínal zlého a násilného medvěda. Režim Slukking na jeho mohutném těle zanechal popáleniny druhého stupně, když s bratrem popravovali žárem prokleté oře. Srdce chladné, mysl roztroušená. Nikdo o tom nevěděl, nikdo si jejich tváře nepamatoval, neboť každý zíral na destrukci těch koňských mord.

V jednom malém městečku při hledání uprchlé klisny si bratry vyhlédla žena. Nepředstavila se, ale i ten starší z ní měl respekt. Říkala, že slyšela o jejich schopnostech – starší, ten ostražitý a vnímavý, ji poslal k šípku, protože pochopil, že žena zastupovala novinářskou agenturu.

Nenechala se odbýt. Týden je sledovala, jak zápasí se zuřivými plameny v malém listnatém lesíku, jak sledují ohořelé stopy po koňských kopytech, jak nahánějí živé prokletí, zrozeného ďábla na čtyřech.

Hasiči ani policisté si ji nevšímali, až nakonec mladší bratr vybuchl, ačkoliv k ženám nesnesitelně tíhl. V okamžiku nepozornosti se objevila klisna – zuřivá a plameny okřídlená, s černými bělmy a popelavými kopyty.

Medvědí muž, starší z bratrů, zaútočil. Ale neměl šanci, celou dobu ho sžírala nervozita. Nacítil se bolestivým způsobem.

Ta postižená žena od novin se přiřítila před něj. Hulákal na ni, ať vypadne, ale ona z hole, kterou se dosud podpírala, vytasila ostří. Mumlala v noršttinně slova, jimž bratři nerozuměli, ale koně zastavila.

„Nezničím tě," prohlásila žena. Natáhla dlaň a ze dvou prstů, ukazováček a prostředníček, vytvořila jestřabí dráp. „Stoppe."

Mladí muži byli zmatení. Pouhopouhé gesto a kůň jakoby ho někdo v mžiku zkrotil. Svěsil hlavu, plameny ubíraly na intenzitě.

„Hodná," řekla žena s červeně zářícími duhovkami.

A pak jeden z hasičů zmagořil. Jančil, drtil si spánky a sténal omluvy k někomu, kdo neexistoval, ale kdo možná také dýchal a šeptal mezi nimi. Zemři, zemři, zemři!

Klisna vycítila šílenství. A hasiče, který se jí chystal uhasit, rozdupala pod svými popelavými kopyty.

Klisnu už nikdo nikdy neviděl.

„Diego a Haul." Usmála se hrozivě žena. „Půjdete se mnou?"

Něco v nich spatřila – obyčejně by člověk řekl: Vidím ve vás potenciál. Ale Žena mocná a tajemná v nich viděla něco jiného: katastrofu, trauma a odvrácenou stranu dobra. Nezastávala funkci matky, co by cizince chtěla převychovat. Stála pouze na vrcholu pyramidy jen, aby sloučila temnotu a vytvořila z ní cokoliv nadějného.

Každého člověka ovlivní katastrofa. Každého člověka pohltí nenávist k tomu, co se váže na temnotu. Každého člověka ovládnou traumatické vzpomínky, poněvadž ony se staly důvodem, proč nenávidět a zároveň se bát. Jednotlivého člověka však vzpomínky na zlo zmanipulují odlišně – buď se postaví a bude věřit v teplotu světla, nebo se stáhne, skrčí a bude vyčkávat, až démoni poklepou na paži.

Děti, jež usínaly v době ohňů a v režimu Slukking s maskami, děti nyní dospělé, se bojí vlastního stínu a zdráhají se nadechnout, aniž by se pětkrát ujistily o přítomnosti filtračních klimatizací.

Dospělí, nyní starci, vzpomínají na dobu obyčejných koní, kdy jejich otcové sklízeli seno a trvali na kvalitních krmivech. Ti starci nedospívají, jen se těší, až zahynou, aby nemuseli ve svých vzpomínkách naslouchat nářku obětí a řehotu ďábelských koní.

Sechréz, kdysi otrok a pak pánem, muž, co naslouchal koním a naučil je milovat lidi, a byl naučen lichokopytníky milovat, pravil: „Jestliže člověk dělá, že nevidí vlastní stín, dává tím druhým a sám sobě najevo, že neexistuje. Jestliže člověk dělá, že nevidí kobylinu touhu poznat svět, stává se sobeckým a vně umíněným, protože si nedokáže přiznat, že svět, o kterém tolik slyšel, je tak velký. Koně svět znají jinak než lidé, protože taktéž znají sílu nesmrtelnou.

Lidstvo,

probuď se z temného spánku a přijmi svůj stín v místě, kde hoří oheň nejvíce."