Alabastrův hněv | ONC2023

☰ IV.

Pojedl a posadil se na gauč z patra třetího, pokoje číslo patnáct. Spisy si rozložil kolem sebe, jakmile všechny polštáře odhodil na postel. Na pokrčeném koleni si psal do karis bloku s kroužkovou vazbou. Podle stavu kožených desek už přežil lepší léta.

Drakiová se nesetkala s postempatiky. Stále to nedokázal vstřebat, protože téměř každý majitel ranče se s těmi blázny setkal. Pokaždé, když Jordan navštívil stáje, první, na co se ti lidé ptali, když ho poznali, bylo, jestli umí komunikovat s koňmi. Neuměl. Ani nikoho takového neznal. To by se s ním musel jedině setkat v psychiatrické léčebně.

Zapsal si detaily, kterých si povšimnul. Ranč Shan dodržoval všechny protokoly: od úrovně zabezpečení a zaměstnanců po úřední spisy. To, že hlídači zapisovali údaje o vlhkosti do excelových tabulek se záhlavím Vnitřního útvaru pro bezpečnost a tiskli si je jen pro osobní jistotu, ho utvrdila v korektnosti. Druzí to flákali, oni pracovali poctivě.

Shannonina plastová krabice s dokumenty o koních ležela na koberci. Donesla ji nějaká mladá žena, zjevně sekretářka nebo něco takového, protože oděv, který měla na sobě, nepřipomínal terénní práci. Byla vdaná, takže si nemusel dělat starosti s odmítáním, protože věděl, že na ženy působil jako magnet. Setkal se alespoň s pěticí žen z různých rančů, které mu nabízely jednorázovku. Sakra, jak moc byl v tu dobu znechucený. Alespoň existoval i protokol pro pracovní objektivitu, který zahrnoval důsledky intimních vztahů mezi spolupracujícími. Nebyl autorovi protokolu vděčnější, jenomže stále existovali lidé, kteří pravidla jemně ignorovali. Experti v tom byly ženy.

V jistém smyslu v něm tkvěl zárodek misogynie. Matka dělala vše pro to, aby ženy nenáviděl. Koukej na ni, nemyslíš, že by byla skvělou hospodyní? Mně by se líbila. Tanec v kuchyni je základ pro dobré manželství. Když se podobné řeči opakovaly padesátkrát do roka, uznal, že nejlepší obranou vůči jejím soukromým cílům je odpor. V přítomnosti žen tak byl nesmyslně obezřetný. Nedával jí za vinu, že zasadila kořeny už v jeho dětství – ani to, že se vyspala s jiným chlapem proto, aby se otci pomstila za to, jakou chudinku z ní udělal, když jí nedal lásky, co se dočetla v knihách nebo na fórech.

Vzal sklenici do rukou. Víno nesnášel. Stejně tak čaj nebo kávu. Ale jahodový džus s vodou, to byl jiný příběh.

Zato příběh o dvou mrtvých měl příliš mnoho mezer.

O hodinu později někdo zaklepal na dveře. Shannon Drakiová se pozvala dál.

Posadila se na okraj stolku, což ho upřímně překvapilo, protože si o ní myslel, že je dámičkou.

„Secheréz kdysi řekl: ‚Jestliže člověk dělá, že nevidí vlastní stín, dává tím druhým a sám sobě najevo, že neexistuje'."

Tázavě zvedla bradu.

„Tančila jste někdy se svým stínem?"

„Nemám tušení, o čem mluvíte." Byla upřímná? Upřímně jí nevěřil.

„Na tom nezáleží." Jordan pohlédl na lustr z umělých křišťálů. „Člověk se nejvíce bojí dvou věcí. Neznámého a svého stínu. Koně se bojí nás, ale zdá se, že to neznámé oni znají."

„Snad si nemyslíte, že se nás koně bojí."

Pohlédl na ni. Naprosto lhostejně. „V jejich očích jsme mučitelé, kteří jim odepřeli svobodu. I my se bojíme věznitelů. Přirozeně máme strach z vrahů a psychopatů, protože nám naznačují, že svoboda je takhle malá." Dvěma prsty, ukazováčkem a palcem, zdůraznil sotva centimetrovou vzdálenost.

Něco se jí mihlo ve tváři. Čas ovšem šel proti němu, takže než ten výraz stačil analyzovat, Drakiová se odvrátila.

„Obrana a strategická vzdálenost. Nepřibližujete se k nim, protože se jich bojíte. Máte náušnice, protože jste si vytvořila obranu, i přestože jsou kovové doplňky zakázané."