Alabastrův hněv | ONC2023

☰ XX.

Nevěděl, co cítil, když se na tu budovu podíval. Věděl však, před bránou, že když spatřil sestru Looren, dokázal by povyprávět celý její životní příběh podobně jako dokázala povyprávět ten jeho. Život byl krutý natolik, že mu byla tehdy s. Looren schopna jít naproti s injekčními stříkačkami a armádou nemocných na invalidních vozících. Pomoc k nezaplacení.

Zamávala mu.

Nakonec se přiměl vstoupit za půdu, za bránu, na pěkně načechraný trávník, po němž se neplazila ani formální kapka mlhy. Budova od všeho daleko. Mlha sem nedosáhne. Budova v přírodě, uprostřed ničeho. Čerstvý vzduch – co to v dnešní době procent a stupnic vlastně znamená? Spojitost s minulostí, to, o čem píší autoři v knihách. Nyní by si za to nikdo nekoupil ani rohlík.

Co je to čerstvý vzduch v době černého smogu a vysoké vlhkosti?

Zapsal se na recepci. Stařenka v bílé soupravě za sklem se mile usmála – díky těm úsměvům poznal, kdo ho z vyprávění zná od malého prcka, co se hrabal v koňském hnoji a dováděl se hříbaty na otevřené pláni. Málem si povzdechl. Málem si nervozitou vjel do vlasů.

Věděl, kam jít. On se nikdy nestěhoval. Neměl kam jinam jít od doby, co se jejich farma prodala.

Číslo dveří si nepamatoval, zato si pamatoval jejich mizerný vzhled. Potřísněné snad olejovou žlutou barvou ještě z dob, kdy z této budovy byla školka. Někdo se to snažil zamaskovat bílým nátěrem, ale olej byl mazaný. Nikdy nešel dolů, jen pomaličku bledl, toť vše.

Chystal se zaklepat. „Ach, drahoušku," houkl na něj někdo. „Je venku se sestrou Trudy."

Sestra Trudy. Podle všeho paní, která s ním trávila hodně času a starý muž jí hleděl fascinovaně do očí s myšlenkou: Proč jsme se nepotkali dřív a za jiných okolností?

Věděl o tom. Nijak to nekomentoval.

Takže sestoupil schody zpátky do přízemí, ale místo toho, aby vešel hlavními dveřmi, prošel společenskou místností s plno mužů a žen s různých stádiích nemocí a stáří. Pečovali o ně milé sestry, ale i milí bratři, ke kterým choval jakousi nevraživost. Nevěřil těm jejich miloučkým tvářím, sám netušil proč. V téhle budově se jeho orientace jakoby vychýlila... v téhle budově měl chvíli rád spíš ty sestry.

Jeho nitro, milující muže, se otřáslo.

Našel je u vydlážděného rybníčku. Venku bylo chladno, sám Jordan byl navlečen do dvou svetrů, aby nezmrzl, protože si někde zapomněl zimní bundu, aneb ten hloupý dárek od kolegů, který se raději nechtěně ztratil, než aby byl použit.

Našlapoval pomalu. Trudy přikyvovala, něco namítala, očka jí zářila zájmem, jaký snad u druhých pacientů neměla. Jordan by se vsadil, že ne.

Za jiných okolností, škoda...

Sestra si ho všimla jako první, protože klečela před mužem na vozíku, aby mu mohla vidět do tváře. Rozzářila se. Podle pohybu úst soudil, že invalidovi prozradila, kdo se blíží.

Proto Jordan otce přivítal dotykem na paži s vědomím, že se nemůže leknout.

„Kdopak nám to tu přišel? Soukromníček?" zazubil se Jonathan Athyes.

Jordan zabořil ruce do kapes a podíval se na nebe. „Kdybys viděl moje konto, možná by sis to soukromničení odpustil."

Trudy se usmála, poklepala Jonathana po štíhlé ruce a zanechala je samotné. To na ni Jordan oceňoval. Kdejaká zmije by špehovala, chamtivě poslouchala, a pak roznášela drby po celém pečovatelském domě.