Alabastrův hněv | ONC2023

☰ XVI.

Shannon Elizabet Drakiová nesnášela svého dědečka s otcem. Oba si na svých hlavách domýšleli neexistující koruny, jež zavinily pád rodinného řemesla. Protože nebyl vhodný následník, chtěli z ní vychovat muže hodného trůnu.

Chtěli, aby byla nekompromisní.

Chtěli, aby přestala být svá.

Chtěli, aby se zbavila výčitek svědomí.

Chtěli, aby byla verbálně násilná.

S tímto nastavením vstupovala do areálů a zasedala za stůl. Byly jí navrženy brýle přesně podle etikety kritických mistrů. Dokonce ji učili, jak pozná vítěze, aniž by viděla závod. Stačilo se podívat na čísla, ne na tváře a jména jezdců a koní. Čísla a procenta – žádné pocity, intuice, předpoklady.

Zakázali ji pociťovat.

Když se poprvé zamilovala, netušila tak, jak své pocity pojmenovat. Aby mohla se svým mužem, jenž se o ní evidentně ucházel, žít, nabídla mu: „Přeprogramuj mě."

A pak její místo na jezdeckých závodech skončilo. Přetrhala vazby s rodinnou tradicí, neboť se nitky oboru staly neplatnými.

Rodina jejího muže vlastnila ranč. Byla jmenovaná paní, Dámou ranče, zatímco její manžel cestoval. A ona se stihla zamilovat do koňských pohledů.

Florencis zažil éru nehořících. Rebecca v sídle velkochovu zachraňovala děti majitelů, aby na nich čerstvě hořící démoni nezanechali otisky. Harslov je Drakiové vděčná životem, jak Rebecca popisuje. Viděla ve mně něco, co já nevidím. Jmenovalo se to zakořeněná láska ke koním, kterých se Drakiová bála.

Sabine Holfová přinesla ranči v době nehořících koní slávu, narodila se uprostřed té katastrofické doby. Hank Torrent byl skvělým hudebníkem, ale také aranžérem. Navrhl vše, co nová éra obnášela, protože byl mladý a nápaditý, ten, co se nezastavil v čase. Greeże Linekk koňmi před katastrofou žil, ale smrtelně se poté bál jejich přítomnosti – vydržel to poté tři měsíce. Harley F. K. se mazlíval s hříbaty, krmil je a válel se s nimi v trávě, dokud ho neposedlo (příšerné) umění s vaječnými temperami. Theresa Fae byla závislá na alkoholu, ale koním excelentně rozuměla, dokud neskončila v léčebně.

A pak začaly do schránky chodit dopisy. Výhružné, laciné, zato efektivní. Manželovi o nich neřekla, nevěděla jak. Myslela si, že to zvládne sama – přece k samostatnosti byla vedena.

A pak přišlo šílenství, zmiňované v dopisech a ve fórech (diskuzní vlákna byla poté stažena a uživatelé-nositelé textů zablokováni za nevhodné chování).

Tvářila se skvěle. Doktor na ní nic nepoznal, předepsal jí pouze adrenalinový inhalátor, protože si myslel, že trpí workoholikovou únavou, jakousi přepracovaností, i když by to mohla označit spíš jako únavu psychickou, ne fyzickou. Ale brala to. Vzala si nabízenou příležitost, jak uniknout pravdě.

Ale odmítala se podvolit PST testům, to bylo pro její kariéru zásadní.

Svírala v dlani telefon a přemýšlela, jestli zavolat Rogerovi, manželovi. Když už jeden pouhý krotitel poznal, že je šílená, ale nenahlásil ji... může se to stát. Paranoia a nedůvěra v druhé ji zanechala ostražitou.

Natolik ostražitou, že když vešla Sabine, téměř si ji nevšimla. Měla. Měla si ji všimnout. Měla, protože brečela, ukazovala tak silné emoce, že Drakiová jen poulela zrak, když zaregistrovala zbraň drženou u její hlavy. Sabine se ani nehnula, ale svalnaté tělo měla stažené hrůzou a poražením.