Alabastrův hněv | ONC2023

☰ III.

Jedna.

Tma.

Dva.

Šeď.

Tři.

Světlo.

Prudce se rozkašlal. Cítil se, jako by vykouřil celou krabičku cigaret za jediný den. Plíce ho svíraly, do krku mu někdo narval voděodolnou vatu. Tak tenhle pocit už dlouho nezažil. Měl být obezřetnější.

Zamžoural. Zjistil, že neleží na písčité cestě vedle ohrad, ale na gelové matraci potažené syntetickou kůží. Smrad dezinfekce potvrdil první nápad, který se mu v mysli vyrojil.

Stálo to za ty prachy? Nemohl uvěřit, že první, na co pomyslí, jsou ty zatracené peníze. Vyhledal nadutou vnitřní kapsu na hrudi. Jsou tam. Málem se uchechtl. Nemoc z povolání nebo nemoc ze života?

Zaslechl lusknutí prstů. Používal tuto metodu na koně v různých sekvencích, aby si získal jejich pozornost. Skrývala se v tom jakási psychologie už z dob, kdy byli koně obyčejní. Ohniví koně jsou náchylnější na zvuky, i přestože se odborníci domnívali, že koně kvůli spontánnímu hoření ztratili smysl zraku. Nebyla to pravda. Nebyli hluší, ani slepí. Jen agresivnější, ale to je pro obyčejné lidi totéž.

Zcela ignorantsky se podíval na zdroj zvuku. Cizí dlaň v černé dlouhé rukavici sahající až po lokty. Tlustá terénní bunda se žlutými pruhy. Takže měla jeho rychlá nápaditost pravdu.

Muž s dlouhou a štíhlou tváří pozvedl obočí. Oči jestřába. Dlouhá ústa. Vypadal jako herec, ne jako medik. Nagelované tmavé vlasy považoval pacient za třešničku.

Jordan cítil zimu na hrudi. Medik si poslechl jeho srdce, které bylo evidentně v cajku, protože neměl na těle žádné elektrody ani jiné nitrožilní jistoty. Takže se nakonec stihl ochránit včas, ani tvář ho tolik nepálila.

„Jak se cítíte?"

Ten hlas Jordanovi utkvěl v mozku.

„Fajn. Jak dlouho jsem byl mimo?"

„Deset minut." Medik, soudě podle jmenovky na bundě, tedy Parrish, se natáhl k injekční stříkačce. „Pro jistotu vám odeberu krev. Jistota je jistota."

Opřel se do lehátka. Díval se do dveří mobilní ambulance, díval se i na ruku, která se snažila ohrnout Jordanův rukáv. Naprosto nezaujatě Jordan zamumlal: „Tu stranu bych nedoporučoval."

Medik neposlouchal. Ani moc s oblekem nezápasil, jak si Jordan všiml.

Teplo, říkal si v duchu Athyes. Nic jiného nebylo důležitější. Dezinfekci dokázal nějakým způsobem ignorovat, i když přinášela hnusné vzpomínky, ale klimatizovaná sanitka byla peklem.

Parrishova dlaň ztuhla. Jordan se stále díval mimo, jako by vůbec neříkal, že tuhle ruku nedoporučuje. Až najde doktora, který si rád vyslechne pacienta, napíše o tom článek do fóra.

Jordanova kůže byla rozleptaná. Kůže přes kůži. Rudé vrcholky popálenin od zápěstí až po paži. Dávná minulost.

Medik rezignovaně přikývl. „Dobře." Pohlédl Jordanovi do očí. „Druhá vypadá podobně?"

Nemohl vzít krev ani z prstu, protože i ty byly kdysi napadeny ohněm. I kdyby s rukou otáčel, nenašel by kousek kůže, pod níž by spatřil žílu.

„Ne," odpověděl Jordan. „Poslužte si."

Po odběru se protáhl, sáhl si na tvář a pořádně se ujistil, že neutrpěl vážnější zranění. Od jeho práce se takové následky daly čekat, když pracoval s živým elementem. Zapnul si zip až ke krku, aby se zahřál, načež zjistil, že bunda schytala všechno, co kůže nemohla. Ještěže materiál nepocházel z levné třídy. Na to, jak si Jordan potrpěl na finanční podporu, vrazit peníze do drahých a profesionálních obleků považoval za jednu z těch nejlepších investic.