Alabastrův hněv | ONC2023

☰ VII.

Zpátky k hlavní budově, kde byl ubytovaný, vytáhl z vnitřní kapsy telefon. Signál tu byl mizerný, proto byl donucen poodejít k parkovišti.

„Athyesi," ozvalo se.

Jediná ženská, která mu (ne)vadila a nacházela se dvě stě kilometrů odsud. Možná to bylo ale dobře. Nepotřeboval ji vidět, stačilo slyšet její hlas – podle všeho unavený, ale stále vedoucí.

Držel plátek polámané celulózy v dlani a hleděl za silnic, na louku, kde bloudila jemná mlhovina tepla.

„Cassiopėová," zchladl hlas s temnotou v duši. „Je tu problém."

Z telefonu se něco ozvalo; možná lepší uchopení přístroje. „Povídejte."

„Propagace Øye na černém papíře, pošťák evidentně s poškozenou nohou, pomáhá si holí. Vysoká pravděpodobnost, že byl jeden z koní v jejich zajetí."

Vzdálený nádech. „Dokážete mi říct, jestli o tom ví policie?"

„Jsem si jistý, že o tom nikdo neví." Temnota v Jordanově tváři způsobila, že se mlha vzdálená před ním rozplynula. „Jestli vám to pomůže, zítra je v Stavangeru jejich veřejné představení."

Žena se usmála. Musela, protože když pozorně poslouchal, zaslechl to. „Myslím, že si uděláme výlet. Děkuji, Athyesi. Kdybyste potřeboval posily, klidně zavolejte."

Položila to. Jordan hleděl na plakát, a pak ho pod náporem zlých emocí zmačkal.

Otočil se zpátky k ranči Shan. Neměl z toho dobrý pocit. Celé to vyznělo, jako by měl ten hřebec kolem krku terč cíle – ale kůň dal dost jasně najevo, že se do skutečného vězení nevrátí, že bude snášet trauma jen, aby se vyhnul lidem s podobou na Jordana.

Někdo se chtěl vraníka zbavit. A hlídači na to doplatili, i když nemuseli být nutně ti zlí. Možná se tu ďábelskou bestii snažili jen ochránit před nepřáteli.

Takové lidi pozlatit.

Trasu k hlavní budově si nakonec prodloužil. Vstoupil do ocelových konstrukcí stájí a zastavil se u vrat. Vložil si ruce do kapes, kovové oko s rukavicemi u pasu zadrnčelo. Papír hodil do koše, tam, kde patřil, ale do stájí se nevrátil zpět, protože si něčeho všiml.

Drakiové, jak ladně přechází chodník a nese se k černému, ne zrovna levnému, autu. Rozhlédla se, odemkla kufr a vytáhla z něj krabici. To, co z přeplné bedny vypadlo a ona se po tom divoce ohnala, byl... dopis? V dnešní pyrodobě? Jordan zacouval, napadaly ho různé scénáře. Že by novináři? Většinou se dnes dopisy posílají s výhružkami. Národní rebelie dovolila světu, aby se dopisy používaly výhradně jako poslové špatných zpráv. Fóra nahradila veškerý komunikační systém, jenž lidstvo do té doby používalo. Dokonce i staré babky surfují na internetu a dopisují si se staroušky, kdepak drahý papír ze vzácných lesů, kdepak dopisy a drahá doprava...

Každopádně si to zapamatoval. Protože ta ženská se mu přestávala pozdávat.

Zpět k voňavým stájím.

Koně ho vnímali. Vytáhli hlavy z nedobytných kójí a jejich bulvy při pohledu na něj zažhnuly.

Albín, prošpikovaný žilami lávy a zářící hřívou, zaržál. Zadupal do stáje tak mstivě, až to vyvolalo kompletní virovou agresi.

Znělo to, jako by ukradli bojové bubny a dali se do vojenského pochodu. Dup - dup - dup. Melodické, ničivé, obávané.

Jordana chtěli vyděsit. Stali se jedním zvukem a pochodem, aby ho zničili a psychicky rozdrtili. Aby, když uvidí jejich plameny, zmagořil jako druzí.