Alabastrův hněv | ONC2023

☰ V.

Protože zastával pozici elegána, vyspal se v posteli, ne na gauči v obklopení papírových složek. S papíry obtisknutými na svém ksichtě usíná jedině v kanceláři. A protože kdysi pracoval s koňmi, deodoranty taky odepsal, protože místo aroma koňské srsti z jeho oděvu čpí krbový dým.

Prohlížel si pak jednotlivé obrazy na schodišti formátu A0. Pocity z prohlížení měl; připadal si jako v galerii moderního umění, když chodil se starkou a jejím skromným babincem po výstavách, načež pokaždé slýchal: „Vstup o padesát procent levnější, dítě to má zdarma. Skvělé, nemyslíš?"

Skvělé, vskutku. Kromě toho, že tehdy nevystavovali žárem polité oře. Tehdy byly denním chlebem vážné portréty žen s mužskými rysy, téma tehdejší doby naprosto přijímané a podporované. Teď je transsexualita sprostým slovem.

Stejně jako ti ohniví krasavci, pro společnost ďáblové bez velkého D. Nadávka. Prokletí. Šílenství.

Zabloudil v myšlenkách, zíral na obraz, bloudil někde v obrazu, za obrazem, kolem obrazu. Vzpomínal na starku, která ho naučila hledat detaily v mistrovských dílech. Naučila ho milovat plátnové umění.

„Himmel Lyn," řekl někdo.

Jordan zamrkal a pootočil hlavu. Opodál stojící muž kolem padesátého věku se slunil před očima koňských portrétů a díval se na ně tak, jako by je znal nazpaměť od každého detailu, takže... nač chodit blíž.

Jordan se podíval zpět na ohnivý výjev vzpurnosti. Normálně starým jazykem nemluvil, ale nemohl si pomoct, chtěl se předvést, když u ohrad neměl příležitost. „Nebeský blesk."

„Ano," přitakal muž. „Bývala dostihovou. Získávala pohár za pohárem. Dlouho však žár ve svém nitru nezvládala."

Takhle dopadlo vysoké procento první generace brannhestů. Jordan znal mnoho koní s jemnou srstí a hebkou hřívou, kteří se transformovali do ohnivých bytostí, vzdáleně připomínající to, čím byli a jak se chovali. Znal jejich jména, na která už mnozí nedokázali reagovat. Jen někdy... se stalo něco, s čím by si Jordan spojil jejich stará já, ale později, když nad tím uvažoval, šlo jen o vysněné iluze. Prosím, poznej mě. To jsem já... já, co tě od hříběte vychoval.

Byl svědkem erupce koňských niter. Bylo mu čtrnáct, když začaly hořet okolní stáje v domnění, že selhalo elektrické vedení. Byl u toho, když Jackie, Foren, Kira, Vasilis... poprvé doutnali.

„Měli jste tady hodně z první generace?"

„Dost," pohladil si stařík vousy. „Občas si na všechny vzpomenu a říkám si, že jim je tam nahoře líp. Trpěli. Kdybyste se podíval do jejich očí, spatřil byste jen destrukci a bolest. Několik z nich se ponořilo do napájecí nádrže s vodou, aby se uhasili. Tehdy jsem si pomyslel: tihle jsou ještě naživu a při smyslech. A chtějí to vědomě ukončit." Ochraptěle se zasmál. „Měl jsem sto chutí zavolat na Útvar, aby se šli podívat, že psychiatrickou pomoc, kterou nabízí lidem, by vlastně potřebovali tito tvorové."

Ani Jordanův otec nedokázal ty zmučené grimasy vyhnat z mysli. Nedokázal zapomenout na ty klisny, co opustily svoje mladé, které zaplály. Nedokázal zapomenout na hřebce, co se snažili svými mohutnými těly zničit nové ohrady jen, aby pocítili agresivní svobodu. Kdo těm tvorům mohl tehdy vysvětlit, že ta vězení jsou jejich nejlepším útočištěm? Vždyť ani koně nevěděli, co se s nimi dělo. Sami netušili, proč hoří. Byli vyděšení, nekontrolovatelní, nervózní, žhnoucí. Nezapomenutelní, ale sami sobě zapomenutelní.

Když plakala kráva předtím než šla na jatka, každý též plakal. Když plakali koně, každý ustoupil a začal utíkat pryč.

Lidé před nimi utíkají i teď, ačkoliv ne tak naléhavě jako před patnácti lety.