Alabastrův hněv | ONC2023

☰ XVII.

Na parkovišti stálo policejní auto. To bylo první, čeho si Jordan všiml. Ale jen jedno, služební, bez náznaku kapitánova symbolu.

Co nikdy Jordan nepochopil, tak lidi, kteří nosili sluneční brýle, i když slunce nesvítilo, zvlášť ne... v sedm hodin večer. Prostě to nikdy nepochopil – a hlavně se těch lidí nikdy nezeptal, proč je nosí. Zajímalo ho to, moc.

Té blondýně v uniformě to ale dalo podtext respektu, ne že ne.

„Proč je tu policie?" zajímalo Parrishe, který celou dobu zíral kamsi do blba, několikrát musel brzdit, protože nevnímal, že šlape na plyn delší dobu než je zdrávo. Athyes v ten moment myslel, že zemře. Vybourají se někde uprostřed lesní divočiny, sežerou je kanci nebo lišky a... ale zemřel by v blízkosti medika. Aspoň něco, když už nic. Parrish určitě nedokázal pustit z hlavy to, co viděl — a možná se jednalo o první moment, kdy se vyskytoval medik tak blízko polovičně uhašeného a klidného koně.

Jordan se na druhou stranu jevil celý ztuhlý. Potřeboval z té mizerné sanitky vypadnout, ale když si všiml policistky, hned uvažoval nad lepší možností. Dezinfekce, nebo ženská? Co se zdálo přijatelnější?

Aktuálně to bylo asi jedno. Stejně musel vystoupit. Ale nohy, k čertu, ty dostaly zabrat. Nemluvě o hlavě — že by požádal Raidera o další vyšetření? Asi mu nahrnula do hlavy přebytečná krev. Hodně krve.

Policistka ukázala na medika a dlaní zamávala směrem k budově.

„Potřebují vás," vydoloval ze sebe Athyes zmučeným hlasem.

Parrish mu věnoval břitký pohled. „A když se mě bude ptát, kde jsem byl, proč nejsem na svém stanovišti, proč smrdím jako..."

„Nebude se ptát. Nemáte přece povinnost odpovídat."

Něco, co Jordan řekl, přimělo medika poslechnout. Jednalo se o větu, kterou se učil na medivýšce? A nebo to, čeho byl medik svědkem, v něm probudilo zájem? Respekt? K panu Athyesovi? Oh, oh, kéž by... mohl si jen domýšlet.

„Abyste věděl," zavrčel medik. „Pořád jsem naštvaný, jak jste mě tahal za provázek." Říká se „za nos", ne? Oh, kouzla nářečí!

Zjevně myslel manipulaci, ale Jordan si představil jiný provázek. Měl sto chutí olíznout si rty, ale bože, neudělal to, pro bezpečnost všech raději ne.

„Beru na vědomí."

Policistka zaklepala na okýnko, Parrish ho stáhl. „Vemte si vybavení. Je tu raněná."

Raněná.

Parrish Raider se z naštvaného doktora proměnil na pracující starostlivost. Okamžitě vystoupil, vzal si brašnu, přehodil si ji přes rameno jako sportovec a klusem se vydal do hlavní budovy.

Jordan zakořenil na sedadle. Blondýna čekala, až vystoupí. Ty černé brýle... děsně ho to rozčilovalo. Na rtech se mu drala ta několikaletá otázka...

„Jordane Athyesi, můžeme si promluvit?"

Koukl na ni. „Asi jsem v šoku."

Semkla rty. Napadlo ho, jak znala jeho jméno. A taky přemýšlel, co tím pohybem rtů naznačila. Rozhodně se to nedalo považovat za vzdávání se nebo vyčkávání. Znala ho?

„Žádám vás, abyste vylezl z vozu." Ukázala průkaz. „Možná se neznáme. Pracuji pod Kønglifem Bezerem."

Zamrkal. Co tady dělá Bezerův strážník? Pro jeho kompetenci naprosto vzdálená oblast. Vskutku: na jejím průkazu stálo město, jemuž Bezer vládl. Trhovitě se odtáhl.