Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

6. kapitola

Vyšly jsme z baráku a usedly do auta. Katrin řídila i přesto, že obě dvě máme řidičák. Já řídila pouze, když mi nezbývalo nic jiného, protože z Čech jsem byla zvyklá sedět na levé straně auta a jezdit po pravé straně silnice – tady to bylo naopak a opravdu mnohokrát se i stalo, že i když jsem se sebevíc soustředila, po pár minutách jsem se zařadila na pravou stranu. Což bylo pro všechny obyvatele vozidla velice nebezpečné, a tak jsem to místo řidiče ráda uvolňovala pro Katrin – rozenou Angličanku.  Jeli jsme do centra. Zkrátka směr Trafalgarar square, Covent Garden a další. Milovala jsem to tam. Ačkoli jsem nikdy nebyla na památky, tady v Anglii to bylo něco jiného. Všechno jsem mnohem více prožívala. Na Trafalgaru jsem se chtěla jít opět podívat ke lvům, ale pro Katrin to bylo, jako vidět prodavače v obchodě, nic výjimečného, a tak mě čapla za tílko a vedla k nejbližšímu nákupáku. Můj oblíbený obchod bylo zcela obyčejné H&M, přesto tam jsem si vždycky našla to svoje. Přesně tak vypadal můj styl. Katrin dávala přednost sportovním značkám, ale utrácet v adidasu 25 liber za tričko je zkrátka moc. Proto kolikrát šla stejně tam kam já. „Jé, Vaness, podívej! Tady mají ty svítivá tílka! Ty se mi šíleně líbí!“ lákala mě. Ovšem v ten den jsem na nákupy neměla vůbec náladu. Řekla jsem tedy Katrin, že na ní počkám venku a raději si užiju pořádný oběd.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku a čekala. Po 20 minutách vyšla i Katrin s plnýma taškama. „Udělala jsi chybu, že sis nic nekoupila, našla jsem regál se slevami a zkrátka – podívej, kolik toho mám! Konečně mám skvělý den!“ jásala. Byla jsem ráda, že aspoň jedna z nás se cítí v pohodě, já se strachovala zítřka. Nejspíš to na mně zpozorovala: „Co je? No ták, uvolni se, dnešek si užijeme! Vezmu tě do mojí…“ a ne, nepřeřekla se, „eh, chci říct do TVOJÍ oblíbené restaurace!“ a usmála se.

„Aspoň se pořádně najím,“ pomyslela jsem si, „však jsem dneska nic neutratila, tak si můžu dopřát bohatý oběd!“

Ještě pořádně jsem Londýn neznala a tak jsem pouze následovala Katrin. Chvílema mě vedla vážně podivnými uličkami. Pak jsem si všimla, že vcházíme do nějaké budovy, nejspíš tedy nějaké té restaurace – ovšem zezadu! Zvláštní, ale Katrin se chovala přirozeně, ani mě na nic takového předem neupozornila, takže jsem si usmyslela, že v Anglii se asi do restaurací vchází přes kuchyně.

„Jé, ahoj Katrin.“ Volal na ni jeden z kuchařů a další se připojovali. „No nazdar, konečně ses taky tady ukázala.“ Párkrát odpověděla: „Čau lidi.“ A vedla mě stále dál. Všimla jsem si zvláštních pohledů, které na mně nechávali. Kousek ode mě si dvě mladé kuchařky špitaly: „Koukni, není to Demi?“ ale jen jsem se na ně podívala a šla dál. Prošly jsme dveřmi a konečně se octli v jídelní části. Ostatní lidé ani nezbystřili, odkud jsme právě přišly, hleděli si svého jídla na stolech. Porozhlédla jsem se. „Páni, tady jsem nikdy nebyla.“

Otočila jsem se na Katrin a cosi chroupala. S hrůzou jsem se na ní podívala. Ona se zarazila, pak povídá: „Co je? Vzala jsem si to v kuchyni.“ Opáčila a usedly jsme.

„Kat, prozraď mi něco. Proč jsme šly zadem? Jak to, že tě ostatní znají.“ Nevím ani, jestli mě poslouchala, ještě stále dojídala nějaký ten kousek něčeho. Bože, ani nevím, co to bylo.

Když dožvýkala, pronesla: „Už dávno mi tu tatínek zařídil první brigádu. Vlastně, celý tenhle podnik mu patří.“ A roztáhla paže, aby mi ukázala, co všechno její rodina podporuje.

Pak k nám přiběhla servírka, která už z dálky na nás mávala. Zarazila jsem se, vždyť tu ženskou neznám, pak mi došlo, že zdraví Katrin.

 „Ahoj Katrin, jako obvykle?“ rychle se zeptala a usmála se na ní. „Jojo, Emily, a prosím, pro mou kamarádku to samé. Ona by si tu stejně nic sama jen tak nevybrala.“

Emilly na mě lehce koukla, ale pak se to proměnilo v „civění“. Po chvilce jí konečně došlo, že to je kapánek neslušné a hned odešla.

„Proč myslíš, že bych si nic nevybrala? A co jsi to vlastně vůbec objednala?“ otočila jsem se na Katrin.

„Vaness, moc se ptáš. Neptej se na otázky, na které nechceš znát odpověď.“ A uculila se.

„Rybu, ty jsi nám objednala rybu, že jo?“ cokoli s rybami bylo její oblíbené jídlo, avšak já ryby nesnášela. Nechutnají mi. Vydedukovalo jsem si to tak, že to musí být něco, co si dává často – když se servírka ptala, jestli si dá to, co obvykle, tak to musí být ryba. Mně naschvál objednala tenhle humus určitě taky. Ale pak jsem na ní pohlédla a ona zavrtěla hlavou.

„Je fajn, že mě tu znají, nemyslíš?“ zeptala se.                       

„Proč myslíš? Není to fuk?“

„No, oni tu lidi moc často takhle obskakovaní nejsou, to jen já, teda i ty, protože tu jsi se mnou. Většinou si to ostatní zákaznicí vyřizují sami. Ale je pravda, že ne vždycky. Záleží na vybavenosti restaurace, a tak…“ pronesla, „takže tu můžeme v klidu sedět a čekat, až nám jídlo uvaří.“ A protáhla se.

Tak když říká, že to není moc časté, hned jsem se usmála a začala čekat taky. Všimla jsem si, že Katrin vytahuje mobil a něco na něm zkoumá. Usmála se, vlastně možná zasmála a zase ho uklidila. Nechápavě jsem se na ni dívala, ale nemusela jsem vyzvídat, sama začala.

„Heh, Vaness,… umíš zpívat?“

„Co?“ a zasmála jsem se, „proč?“

„Právě mi přišla textovka od Emilly, prej odkaď znám Demi Lovato?“

„No, já …“ neznala jsem odpověď. Jediný místo, kde jsem zpívala – byla sprcha. Vlastně jsem nikdy ale neslyšela někoho mi říct, že zpívám hrozně. Ovšem, já zkrátka před lidmi nezpívám. Odpověděla jsem jí, že nevím.

„To by chtělo, abychom to někdy zjistily co? Třeba to dát na youtube! Úžasná bomba – dvojče Demi Lovato! A k tomu umí zpívat!“ jásala. Začala jsem se stydět, protože lidé okolo začali po nás pokukovat a nejspíš jméno Demi Lovato řekla příliš hlasitě. Opět jsem spatřila prohlížející pohledy, které ke mně směřovaly. Chtěla jsem se schoulit co nejníže do židle, ve které jsem seděla. Ale pak jsem se rozhodla Katrin domluvit, ať tak nevyvádí.

„Můžeš se ztišit? Zase se na mě všichni dívají!“ začala jsem, ona ale v pohodě si nandala sluneční brýle, hodila žvýkačku do pusy a začala zároveň mluvit a přežvykovat: „No zlatko…,“ začala mluvit opravdu úchylným hláskem, „na to si musíš zvykat, když jsi celebrita.“ Pak si sundala brýle, vyplivla žvejku a zasmála se. Taky jsem se pousmála, ale pokračovala jsem: „No, ale já… co? Ne, já nejsem celebrita! Tady jde o to, že si chci v klidu počkat na své jídlo a pak ještě klidněji odejít. Ach jo,“ prohlásila jsem naštvaně, „kde to sakra vůbec jsme Katrin? Furt jsi mi neodpověděla!“ řekla jsem trochu hlasitěji, než jsem chtěla. Už mi chtěla odpovědět, ale ještě jsem jí přerušila: „Kvůli tobě nepotřebuji, aby na mě támhleta paní koukala…,“ a ukázala jsem jejím směrem. „Nepotřebuji, aby na mě támhleta rodina civěla…,“ a ukázala jsem jejich směrem. „ A už vůbec nepotřebuji, aby na mě támhleten blonďák zíral.“ ukázala jsem jeho směrem, ale hned zalezla pod stůl.

Katrin se skrčila, aby na mě viděla. „Tyvole, Vanesso, co to děláš?“ zašeptala rozzuřeně. „Katrin, támhle je Niall!“ řekla jsem vyděšeně a pokračovala, „kurva, Katrin, kde to sakra jsme?! Kam si mě to kurva vzala!?“

„…do Nandos.“