Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

18. kapitola

Najednou jsem celá zkoprněla.

Jenom jsem ležela na zádech a nevěřícně se dívala na Nialla, který nade mnou ležel.

Chytila jsem ho za paže a pevně stiskla: „Co… co jsi to řekl?“ čekala jsem.

Niall jenom pozvedl nechápavě obočí: „Co?“ nevěděl.

Silněji jsem mu stiskla paže: „Né! Co jsi to teď řekl?! Teď! Před 2 sekundami?!“ začínaly mi pomalu slzet oči.

„No nic! Opravdu nic, Dem…“ rychlostí blesku si zakryl ústa, jakoby se nejraději udeřil.

„Ty...!“ a stekly mi dvě slzy.

Okamžitě jsem se zvedla a Nialla ze sebe shodila.

Rychle se vzchopil a snažil se mě uklidnit: „Vanesso! Promiň, já to tak nemyslel, přísahám!“ Oblékala jsem si podprsenku a kalhotky a jeho ruce odstrčila z mých ramen.

„Nech mě na pokoji! Běž do háje!!“ brečela jsem. Nevěřila jsem, že bych v životě byla před klukem takhle hysterická a kor před někým slavným, vždyť to je největší ostuda. Jenže to by se tohle nesmělo stát.

„Sakra! Nialle! Já myslela…,“ oddychla jsem si a nevěřícně si odfrkla, „ne… Jak jsem si jen mohla myslet, že ty…,“ podíval se na mě celý bezradný, „…jsi ten hodný.“ A stekla mi poslední slza.

„Víš co? Moje slzy za to nestojí…a ani za tebe ne!“ a hodila jsem po něm jeho triko co největší silou, s chutí, aby mu zanechalo červený otisk.

Dooblékla jsem si poslední kousky svého oblečení a blížila se ke dveřím.

Konečně se Niall z toho všeho vzpamatoval a rychle za mnou přiběhl a chytil mě za ruku.

„Vaness, ne, prosím, nechoď. Já vůbec nejsem špatnej, naopak! Jsem to pořád já – ten starej Niall, jakého mě znáš!“ snažil se mě přesvědčit sebevíc, věřila bych, že i jemu začínaly slzet oči.

Nevydržela jsem se mu do nich dlouho dívat, tak jsem odvrátila zrak k zemi: „Ne Nialle,… jsi přesně takovej, jak jsem si myslela.“ A vytrhla jsem mu svou ruku z té jeho.

Otevřela jsem dveře a vyšla do obrovského lijáku. Momentálně to bylo to nejlepší počasí, jaké mohlo nastat, protože mi aspoň dávalo šanci uvěřit, že to, co teče po mém obličeji z očí, jsou kapky deště.

Běžela jsem domů, i když to bylo poměrně dost daleko. Všimla jsem si, že Niall za mnou běží, ale měla jsem obrovský náskok, tak jsem jenom zrychlila a zahnula do města, kde mě dozajista v uličkách nenajde.

Jen tak jsem se bloumala večerním Londýnem a přemýšlela.

„Jak je možné, že mi tohle mohl Niall říct. On má být ten hodný, milý, co nikdy nezklame. Ne podrazák, který využívá holky k vlastnímu potěšení či nahrazení jiné.

Nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo stát dokonce mě samotné. Aspoň už z toho nebrečím jako malá. „Bože! Sakriš! Já bulela před Niallem! Kurník, Vaness!! To se neumíš krotit??!!“ nadávala jsem si.

Jenže vždycky po hádce samotné si člověk říká, co BY, KDYBY. Teď už to je stejně jedno. Kopla jsem do kamene přede mnou, až odskočil poměrně daleko.

„Má tenhle život vůbec smysl? Jsem v Londýně – můj sen!

Setkala jsem se s One Direction – splněný sen!

Byla jsem s Niallem… vyspala jsem se s Niallem – hm, co by na to řekly ostatní One Direction fanynky? – BINGOO!“ ušklíbla jsem se a znovu jsem sklopila zrak.

„Asi už jsem všechno zkusila, všechny mé sny se staly skutečností, až jsem zapomněla, že člověk nemůže jen dostávat, ale musí také dávat. Za tohle jsem obětovala až moc.

Už nevím, co jiného dělat. Přijde mi, jakoby můj život stál TOTÁLNĚ za nic! Když je člověk beze snu, tak ať všichni věří nebo ne, je to ta nejhorší věc, která může být. Protože beze snu – není cesta. Když není cesta,… tak není ani život.“

Nikdy jsem si nepřišla tak zbytečná jako dnes. Jako teď v tuhle chvíli. Přecházela jsem po mostě. Kopla jsem do dalšího kamene. Způsobila jsem tedy jeho přepad z mostu dolů do řeky. Šla jsem tedy ke hraně mostu a rychle vykoukla, dokud ještě nežbluňkl. Stihla jsem to. Viděla jsem jak šťastně a hladce dopadl. Dolů z 20 metrů.

Rozhlédla jsem se kolem. Lilo jako z konve, lidí na chodnících minimum, auta taky skoro žádná.

Uchopila jsem se za zábranu na mostě.

„Můj život je na nic. Nač mám existovat dvakrát?!“

I druhou rukou jsem se chytila za zábranu,

„Jedna Demi už je…“

zvedla jsem pravou nohu a zahákla se o část zábrany,

„…tak proč by měla být i nějaká druhá Vanessa?"

připojila jsem i druhou nohu.

„Stojí to za nic…

Vyšplhala jsem se o krok výš,

„celý můj život stojí za nic!

Znovu jsem se vyzdvihla výš,

„Říká se, že nejvzácnější na světě je láska,

Stoupala jsem…

„jak může být někdo šťastný, když jí nemá?

Mnohem, mnohem víc,

„Já jí nikdy mít nebudu…

byla jsem na hraně zábrany.

„protože ten někdo, by nemiloval mě…

Teď už mě nic nezastaví, budu volná…

„ale Demi.“

Zastavilo za mnou auto tak rychle, že málem dostalo smyk. Ten člověk opravdu sotva zabrzdil.

 Nejspíš nějaký papparazi zaznamenal, že Demi Lovato chce spáchat sebevraždu, na tohle už nemám sílu.

A tak jsem přehodila nohy na druhou stranu a pomalu se sunula na okraj.

V tu chvíli jsem se začala dusit.

Něco mě drželo za bundu na zádech a táhlo směrem zpátky na chodník. Protože jsem si sebevraždu nepředstavovala takto brutální, půd sebezáchovy mě donutil začít spolupracovat a couvat. Z okraje jsem spadla na zem na chodník.

Tenhle půl metrový pád jsem přežila zcela bez újmy, jelikož jsem spadla na mého zachránce a vlastně i dusícího vraha.

Jen jsem se rychle otřásla a jemně člověka uhodila: „Díky, ale nechte mě být, je to můj život!“ zařvala jsem na něj.

Osoba měla na sobě kapucu a rozcuchané vlasy. Neviděla jsem ho pořádně.

Znovu jsem natruc, ale i se zničeným sebevědomím a celkové povahy beze snu si to opět zamířila ke hraně mostu.

Říkala jsem si, že když mám ještě naposledy nějakou společnost, mohu si dovolit pár slov nahlas, aniž bych působila za blázna. „Tak! A teď se tu všichni mějte. Já už fakt nemám pro co žít!“ a čapla zábranu.

V tu chvíli mě osoba předběhla, vstoupila mi do cesty a zabránila výstupu nahoru.

Kluk si sundal kapucu a vážným výrazem na mě pohlédl: „Jenže to bych já pak už taky neměl…“

Zastavila jsem se: „…Harry?“