Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

11. kapitola

Následovala jsem neznámého muže skrz velikánskou, avšak momentálně z mého pohledu liduprázdnou halu.

„Hm, kdyby mi neřekl, že mě odvede na mé místo, nenapadlo by mě s ním jít. Ani se mi nepředstavil, i když, u takovýchto ochranek to je normální, proč by se měl představovat, že?“ Uvažovala jsem a pokračovala v chůzi.

Ohmatala jsem si kapsu. Najednou jsem se zalekla. Nemohla jsem najít ten svůj papírek se vzkazem pro Nialla. Bylo na něm všechno – jen pro jistotu, kdyby si mě nepamatoval. Mé jméno, twitter, telefonní číslo, text, že se těším, až ho uvidím….

„Úff…“ oddychla jsem si. Měla jsem ho strčený v druhé kapse. Zase jsem ho tam vrátila a šla dál za mužem. Nejspíš jsme došli na místo určení. Zastavil se před vchodovými dveřmi, nejspíš do koncertní části a zeptal se: „Vy…. ehh….“ Zastavil se uprostřed věty, vytáhl ze své kapsy svůj zvláštní papírek, opět ho zandal a pokračoval: „Vanesso! To máte k podiu, že?“ Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí: „Ano.“ 

„Poprosím Vás, abyste se mě držela, uvnitř bude hodně drsno, pokusím se Vás prorvat co nejdál.“ Poděkovala jsem a nenápadně jsem ho chytla za zadní část černé košile, která mu ještě volně visela.

Strčil klíč do dveří, který měl v ruce a pomalu otevíral dveře, nejspíš byly dost těžké a říkala jsem si, když má problém je otevřít takový rambo, co bych pak zmohla já.

Vstupovali jsme do tmy, avšak po chvíli všude blikala světla. Rozpoznala jsem reflektory a slyšela obrovský křik davu. Všude byl neuvěřitelný nával, fanynek tu musely být tisíce! V životě jsem neviděla tolik lidí pohromadě. Museli jsme vejít ze zvláštního vchodu. Na všechny jsem koukala jakoby ze strany a když jsem se s neznámým drala mezi ostatní, již za námi jich stálo mnohem víc, než před námi. Z toho jsem i vydedukovala, že mě vzal dveřmi, které vedou rovnou k podiu, takže jsme nemuseli procházet samotnou obyčejnou částí – stání. Koncert ještě nezačal. Byla jsem ráda, ale jak to vypadalo podle promítání na obrazovce, kde se odpočítávalo, a jekot se zvyšoval, mělo k tomu dojít již velice brzy! Po chvíli jsem se znovu ohlédla, kam jsme až popošli. Neuvěřila jsem. Dovedl mě opravdu až k samotnému podiu. Mohla jsem se opírat a dotýkat jeviště, kde budou stát! Sice jsem nebyla jediná, ještě pár dalších šťastných dívek, co tu čekaly od rána, měly tato skvělá místa, ale já, co jsem přišla pozdě a ještě jsem sem málem nedorazila, se předpokládalo, že budu stát vzadu.

Tahle současná skutečnost mě ale těšila o mnoho víc.

Muž mě tam nechal a beze slova odešel. Pohlédla jsem na obrazovku, odpočítávaly se vteřiny.

„Deset, devět…“ řval dav, „osm, sedm, šest, pět, čtyři…“ hlasitost se zvyšovala, „tři, dva JEDNÁÁÁÁ!!!“ a všichni začali ječet. Avšak já se přistihla, že nekřičím s nimi. Jen jsem se usmívala a čekala.

Všichni zbystřili své pohledy na jeviště. Rozsvítila se světla a začala zběsile blikat. A asi po 5 vteřinách to začalo.

Vyběhli kluci! Dívky kolem mě skandovaly, brečely, bláznily, po chvíli jsem se teda přidala k nim. Na tohle jsem celou dobu čekala! Podívala jsem se na Liama, který zrovna nadšeně zvolával: „Ahoj Londýne!!! Tak jsme tady!“ A na to hned se spustila hudba a Harry začal: „Give you this, give you that blow a kiss, take it back, if I look inside your brain...“

Ihned jsme všichni poznaly, že se jedná o I want! Při refrénu začali všichni hopsat, jak kluci, tak i celý sál. Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem, že sním a zdá se mi dokonalý sen! Několikrát jsem do sebe ďobla. Ne, nezdá se mi to. Usmála jsem se a skandovala ještě víc. Tolik emocí pohromadě, to je vždy především u první písničky, kdy tomu zkrátka nikdo nemůže uvěřit.