Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

29. kapitola

Londýn, letiště, čas 22:50

„Nástupiště L25 odlet do Chicaga – poslední výzva!“ hlásilo se z rozhlasu. Teďka, když tu nebyla Katrin, která by mi pomohla se tu vyznat, to pro mě bylo bludiště.

„Nástupiště S14 odlet do Francie!“ zašla jsem tedy za první slečnou s kartičkou na hrudi, zda-li mi pomůže. „Prosím Vás, kudy se dostanu na let do České Republiky?“

„Promiňte, to já opravdu nevím, znám pouze lety do severní Ameriky.“

„Aha, ale i tak děkuji.“ S kufry jsem se vláčila dál. Tři obrovská zavazadla není zrovna málo, hlavně neztratit letenku.

Všude jsem slýchala rozhlas: „Nástupiště F03 odlet do Milána, nástupiště G35 odlet do New Yorku, nástupiště T15 odlet do Moskvy…“

Šla mi z toho hlava kolem. Podívala jsem se na letenku. Bylo tam i nástupiště i čas odletu, ale v tomhle mega letišti byl hrozný problém se zorientovat. Na mé letence stálo nástupiště K36 – odlet do České Republiky, ale za Boha jsem ho nikde nemohla najít.

Lidi se na mě tlačili, strkali do mě. Dokonce tak silně, až jsem lístek upustila. „Néé!“ zařvala jsem a snažila se pro něj ohnout na zem. Ale všude kolem mě byli lidi. Několikrát na něj dupli, dokonce i na mě, takový dav může být šíleně nebezpečný. Pak jsem ho ale chytila a snažila se narovnat. Podařilo se a oddychla jsem si.

Další čtvrt hodinu jsem bloudila, ale potom jsem to našla. „Nástupiště K36 – odlet do České Republiky.“

Celé mé nástupiště bylo prázdné, v tuhle dobu tam nikdo neletěl, měla jsem ještě chvíli čas. Posadila jsem se a zavazadla nechala vedle sebe. Lístek jsem si položila na ně.

V kapse mi něco začalo bzučet. „Mobil!“ zvolala jsem. Vytáhla ho a přijala.

„Ahoj Vaness, to jsem zase já, promiň, že jsem se tak dlouho neozvala, vůbec jsem neměla čas. Tak co děláš? Jak se máš?“

Nepatrně jsem se usmála. „Demi, jsem ráda, že ses ozvala. Mám se…. Mám se… ani nevím jak. Odjíždím z Anglie.“

„Co? Proč? To nesmíš!“

„Ale ty to nechápeš,… já nemám jinou možnost. Kluk, kterého miluju z celého srdce je a i má právo být na mě zcela naštvaný a… on je můj život. Nedokážu bez něj žít. Anglie mi ho všude připomíná, musím zmizet!“ brečela jsem jí do telefonu.

„Ne, ne, Vanesso, to ty to nechápeš, vždy je tady jiná možnost.“

„Jo, a jaká?“ ufrkla jsem a začala chodit po letišti v blízkosti nástupiště.

„Víš, že vždy když je nejhůř, tak o to víc pak bude dobře?“

„Tomuhle přísloví už dlouho nevěřím.“

„Tak bys ale měla.“ Stále mě přesvědčovala.

„Demi,… tak ráda bych tě tu měla.“ Sdělila jsem jí.

„To jsem ti taky neřekla…“

„A co?“ vyzvídala jsem.

„Zkrátka,… neudělej žádnou hloupost. Síla je vždycky tam, kde bys ji nejméně očekávala. Mnozí nešťastní lidé jsou ti, kteří si neuvědomovali, jak blízko byli svému štěstí, když to vzdali.“

Usmála jsem se: „Ty jsi tak chytrá.“

„Ne,“ vzdorovala mi, „jen recituji tvůj život.“ A rozhovor ukončila.

Mobil jsem vypnula a vložila zpátky do kapsy. Cením si toho, co mi Anglie dala, vážím si toho, co jsem tu zažila, má kamarádka je Demi Lovato, takže teď už vlastně mohu šťastně odjet. Tedy, skoro šťastně…

„Nástupiště K36 – odlet do České Republiky – poslední výzva!“ ozvalo se z rozhlasu. Rychle jsem se vzpamatovala a běžela na místo, kde jsem zanechala kufry i letenku. Přiběhla jsem k židličkám, kde jsem seděla, ale…: „Ne, ne!“ zvolala jsem.

„Kde jsou mé věci?!“ Běžela jsem za letuškou, která měla na starosti tohle nástupiště. „Prosím vás, neviděla jste má zavazadla? Stály přímo támhle!“ a ukázala jsem tím směrem. Jenom tam letmo nahlédla. „Ne, omlouvám se, ničeho jsem si nevšimla.“

„Ale mně je někdo ukradl! Musíte s tím něco udělat!“ skoro jsem na ní řvala.

„Slečno, prosím Vás, uklidněte se, tady v Londýně se krade na každém kroku, máte si na své osobní věci dávat větší pozor.“

„Prosím, zavolejte policii, byly tam i drahé cennosti!“

„Jediné, co teďka můžete udělat je, že sepíšete podrobné informace o zavazadlech, a když je nalezneme, zašleme Vám je domů. Teď je poslední výzva, musíte si nastoupit.“

Slzely mi oči. „Ale já na těch kufrech měla letenku.“ Dodala jsem smutně.

Ona však se mnou nenesla vůbec žádné slitování. „Ou, v tom případě Vás nemohu pustit do letadla.“

Začala jsem panikařit a řvát: „Vy to ale nechápete! JÁ MUSIM ODJET!!“

„Ne nesmíš.“ ozvalo se za mnou.

Stála jsem na místě bez dechu. Nijak jsem nereagovala. Ale nakonec jsem se otočila.

Stál tam.

„…Harry?“ zeptala jsem se.

Popošel ke mně. „Vanesso, ty nesmíš odjet, nedovolím ti to.“

„Ale, ale… co tu děláš, jak jsi věděl, kde budu a…?“

„Ššš…“ pronesl konejšivě a ukazováček mi dal před má ústa. Zklidnila jsem se a dívala se mu do očí. Čekala jsem, co nastane.

„Niall mi vše vysvětlil. Dokonce mi dal i dopis.“ A ukázal mi ho. „Jakmile jsem ho dočetl, neváhal jsem a vyrazil na letiště.“

„Takže, ty se na mě nezlobíš?“ váhavě jsem se otázala.

„Jak bych mohl. Nikdy jsem se na tebe nezlobil.“

Nemohla jsem to pochopit. „Ale jak to?“

„Jediný člověk, na koho bych měl být naštvaný, jsem já sám. A to proto,…“ podíval se mi do očí, „že já debil tě nepotkal dřív.“ Vykouzlil mi úsměv na tváři a věnoval mi veliké objetí.

„Proto tě prosím, nesmíš odjet.“

Usmála jsem se. „Nemůžu, nemám zavazadla ani letenku.“ Škodolibě na mě mrkl a ustoupil mi stranou, abych viděla.

Za ním stál Louis se Zaynem a drželi všechny moje kufry. Zayn na mě zamával mojí letenkou. Dala jsem si ruku přes pusu a zasmála se. Pak se mi zase začal věnovat. „Stále máš tedy možnost odjet, jde jen o to, jestli stále o to stojíš.“

„Harry, když tě vidím tak…"

„Prosím, řekni, že zůstaneš!“ zaškemral.

Zasmála jsem se. „…když tě vidím, tak chci jedině zůstat.“

Radostně se na mě podíval, objal mě kolem pasu, přitáhl a políbil. Po chvilce přestal a sdělil mi: „Vanesso, každý má na světě osobu, kterou by si přál, ale kolik z nás má to štěstí a opravdu s ní skončí?“

Usmála jsem se, Harry mi otřel slzu, „Ty jsi ta má osoba, vždy jsi byla a budeš.“

Políbila jsem ho a pak jsme oba současně šeptli: „Miluji tě.“