Nakonec Katrin změnila plány. Velice brzy po čtvrté odpolední jsme již stáli v autě před arénou, kde měl koncert brzy začít.
„Páni, dívej Vaness! Je čtvrt na pět a je tu už tolik holek! Tyvogo,…“ znervózněla, „pojď si tam už taky stoupnout! Vždyť budeme mít blbý místa!“
Podívala jsem se na naše vstupenky, máme je hned u pódia v kotli. Katrin chtěla sedět, to je podle ní ten největší luxus. Člověk může jíst a pít, kdykoli odejít na toaletu, a pak se bezpečně vrátit na svoje místo a nikdo mu ho nevyfoukne. Já byla v Česku dvakrát. Na koncertě Avril Lavigne a Pink. Poprvé jenom stání, ale to nebylo nic moc. Na Pink jsem byla v kotli a to už je panečku zážitek.
A teď jsem si vybavila, že pokud chci mít šanci, aby nás spatřili, tak to jedině u podia.
„Katrin, já tam nejdu stát už teď, nechci se moc ukazovat.“
Naštvala se, poznala jsem to na ní. Celá zrudla a nafoukla tváře. „Já nemůžu za to, že ses vyfikla na styl a’lá Demi Lovato, chci mít dobrý místa!“ a otočila se ke mně zády.
„Prosím tě, je ti jasný, že bychom tam stály minimálně 3 hodiny, než by nás vůbec pustili dovnitř?!“ Ale nedala si říct.
Totálně mě vystrčila ven z auta, i ona vyšla ven a zamknula ho. „Pojď Vaness, jdeme stát frontu.“ a vyšla tím směrem. Následovala jsem jí kousek za ní, ale jen co jsme byly blíž k dívkám u vchodu, tím víc jsem zpozorovala jejich užaslé pohledy. Zase jsem zaslechla několik hlasů: „Podívejte, Demi!“ řekla jedna, no jo!“ přitakávaly jí i ostatní,
„Holky, Demi Lovato jde na koncert One Direction!“ žasly čím dál hlasitěji.
Katrin už stála frontu a bylo jí jedno, kde jsem. Najednou se několik holek ke mně rozběhlo a k nim jejich vrstevnice.
Rychle jsem se sebrala a začala zdrhat pryč. Dav mě pronásledoval. Snažila jsem se otočit, co dělá Katrin, ale spatřila jsem jen, jak na mě ukazuje na obou rukách palce ve stylu: „Jsi jednička, teď jsem blíž ke vchodu,“ smála se na mě zdálky a cenila zuby.
Zahnula jsem za roh a nenápadně vešla do menší kavárničky. Všechny fanynky proběhly kolem, tak jsem si oddychla. Nakonec mě napadlo, že tady počkám alespoň do sedmi. Raději budu mít špatný místa, než rozšlapané tělo.
Napsala jsem SMS Katrin, aby se o mě nebála, kde jsem. „Ty holky jsou šílený, počkám tady v kavárně, nechceš přijít?“
Do minuty mi přišla odpověď: „Aha, tak to jo. Né, nechci, jsem hned u vchodu!! Bože, díky, že jsi ty holky odlákala, mám super fleka! A nevzdám se ho! Sejdeme se doufám tam. K.“
Aha, to je teda hodná kamarádka. Nepřijde za mnou a ještě využívá mého neštěstí. Odfrknu si a koupím si kafé.
Čas 19:20, Londýn
Neustále jsem dumala nad tím vším, co se bude dít. Zapomněla jsem úplně hlídat čas. Kouknu na hodiny: „Ježiš! Jdu pozdě!“ rychle zaplatím a běžím zpátky k aréně. Už skoro nikdo nestojí venku, všichni jsou jistě dávno na svých místech. Vejdu dovnitř. Obrovská hala. Ale opravdu, obrovitánská! V porovnání s pražskou O2 arénou byl tohle gigant! Musela jsem dát svoji tašku na pás, aby projela skenerem. Kontroloři byli opravdu pečliví. Báli se o svoje klienty, aby jim nemohl nikdo ublížit, takže i jídlo bylo zakázáno, pití taktéž. Natož potom nějaké nože, či zbraně. Prohmatali i mě, bylo to nepříjemné a odporné. Říkala jsem si, jak je možný, že antifanoušci hází na zpěváky a kapely třeba rajčata jako protest, či znechucení, když by měl být přitom každý prohledán a zcela odbaven?
Vcházela jsem dál do haly. Byli tam menší obchůdky, kde byly suvenýry vždy s tou celebritou, která v ten den vystupovala. Dnes si mohli všichni fanoušci nakoupit trička, placky, či kšiltovky s One Direction. Bohužel jsem neměla moc peněz a nestíhala jsem. Čekání na začátku před halou se vstupem a kontrolou zabraly další půl hodinu. Už se blížila opravdu osmá.
„Co teď, co teď?“ začínala jsem panikařit, „ani nevím, jak se tam dostat. Kterým vchodem mám vejít. Je to tu obrovský!“ všude jsem se rozhlížela jako blázen. Na chodbách už nikdo nebyl.
Začala jsem všude pobíhat, ovšem všechny dveře už byly zavřené.
„Bože ne, néé! Konečně jsem na koncertě One Direction a ani je neuvidím? Jen klid Vaness, jen klid. Někoho najdeš a zeptáš se ho. Teď stejně bude dozajista předkapela.“
I když jsem o žádný nevěděla. Pak jsem spatřila One Direction plakát na kterém stálo: „One Direction rychle a živě, začínáme v osm!“ – v tu chvíli mi došlo, že žádná předkapela nebude. Alespoň ne dnes. Už jsem vážně nevěděla co dělat. Nikoho jsem nemohla najít. Ale pak z dálky spatřím, jak se ke mně přibližuje muž. Byl velký a robusný. Docela jsem se ho bála, ale neměla jsem na vybranou a šťastně k němu doběhla. Připadal mi povědomí.
„Vždyť… toho znám.“ Pomyslela jsem si. Chtěla jsem se ho zeptat, kudy se dostanu dovnitř do haly k podiu, ale on mě předběhl.
Hlubokým hlasem se pronesl: „Co tu děláte?“ mračil se.
„Já, já…nemůžu najít cestu dovnitř, víte? Jak se dostanu na své místo?“ a ukázala jsem mu lístek.
Podíval se na něj a ještě víc zvážněl: „JMÉNO!“ zarazila jsem se.
On: „JMÉNO!!“
„…eh… Vanessa…“ Nedopověděla jsem.
Prohlédl si mě a vytáhl s kapsy z obleku lísteček. Zamyšleně se na něj podíval a zase ho vrátil. „Pojďte se mnou, zavedu Vás na Vaše místo.“
YOU ARE READING
Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...
Fanfiction(Příběh inspirován skutečným bodem.) Mladá dívka Vanessa, která opravdu pochází z České Republiky, přijela do Anglie za brzy již nejlepší kamarádkou Katrin. Ta když Vanessu sama o sobě poznává, všímá si jejího neobvyklého podobenství jedné popstar. ...
