Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

7. kapitola

„Nandos?!“ zopakovala jsem vyděšeně, „a jsi jako vůbec normální?! Copak nevíš, co mě zítra čeká? Já nemám v plánu, a ani nechci cokoli urychlovat! Natož, abych někoho jako je Niall spatřila dneska!“ Katrin opět začala v klidu žvýkat a usadila se do své židle.

„Hlavně prosím tě už vylez, není tady.“ Pronesla a já se tedy rozhodla nenápadně vykouknout. Přesto několik lidí na mě stále zíralo, tak jsem se na ně usmála a jemně zamávala. Pak si teprve začali hledět svého. Podívala jsem se směrem, kde jsem Nialla viděla, opravdu tam už nebyl.

„Uff, to je dobře.“ Oddychla jsem si. Katrin ovšem na mě nechápavým a zároveň ledabylým výrazem s unuděnýma očima koukala: „Víš doufám, že to nebyl Niall.“ A začala se usmívat.

„Co? Jak to, že nebyl? Viděla jsem ho!“

„Ty taky houby vidíš! To si myslíš, že každý blonďatý kluk je Niall?“

Cítila jsem se zahanbeně, tolik povyku pro nic. „Ale já si opravdu myslela, že to byl on.“ Stála jsem si za svým.

„Prosím tě, jsi z toho setkání s nim jen vyděšená, a tak ho vidíš všude. Ten kluk měl navíc úplně jiný obličej než on. Ani se k němu žádná holka nerozběhla, že by chtěla fotku, či podpis. Nikdo neprojevil sebemenší náznak toho, že by ho znali. A ani jméno Demi Lovato, které jsem tu vykřikla, ho nenadchlo. To nebyl on.“

 I když jsem neměla pravdu, cítila jsem se mnohem líp. Byla jsem ráda, že jsme ho nepotkali. Avšak riskovat naší přítomnost v téhle restauraci se stejně nevyplácí. Přeci jen, Nandos je místo, kde se Niall vyskytuje nejčastěji.

„Měly bychom raději odejít.“

„Blázníš? Jsem hlady! Počkáme si na jídlo.“

„Né, prosím, jsem celá nervózní, však tě tu všichni znají, nech si to zabalit domů.“

Začala jsem nasazovat prosebné výrazy. Katrin zprvu jen kroutila očima, ale pak povolila. Protočila panenky: „Ježiš, tak dobře.“ Vstala a odvedla mě s ní do kuchyně. Kuchaři byli přívětivý, opravdu nám jídlo zabalili s sebou. Během chvíle ke mně přišli ty dvě mladé kuchařky, které si o mně zprvu šeptaly. „Ahoj, můžeme tě prosím požádat o podpis?“ Usmály se a nastavily mi propisku s papíry. Nechtěla jsem se nikde podepisovat, stejně moje jméno neocení. Katrin jen rukama naznačila: „Šup, šup, dělej.“ a tak jsem si vzala propisku do ruky a podepsala se na papír Vanessa. Kuchařky z toho nadšené nebyly, nechápaly, kde jsem to jméno vyhrabala. Myslím, že na papíru čekaly: „S láskou Demi Lovato,“ ale takhle jsem se nejmenovala.

Odešly jsme ven a usedly do našeho auta.

Když jsme dojely domů, pomohla jsem Katrin se všemi taškami, které pořídila v H&M.

Všimla si mého smutného výrazu, myslela, že mi je líto, že jsem si nic nekoupila.

„No tak nesmutni, však já ti ty věci půjčím.“ A usmála se na mě. Ale já jsem myslela na zítřek.

Každá jsme odešla do svého pokoje, takové to odpolední odpočinutí. Avšak jakmile jsem vstoupila k sobě, bylo mi ještě hůř. Všude na mě koukaly mé plakáty One Direction. Znovu jsem si vzpomněla, co mě čeká. V duchu jsem si ale říkala, čeho se tak bojím – a proč vůbec?

Vždyť zítřek má být můj nejúžasnější den ze všech! Potkám Nialla a budu mít šanci potkat i Harryho. Říct mu ahoj, vyfotit se a mít památku na celý život. Po tom jsem toužila. A jednou bych svým dětem vyprávěla: „Tak děti, a tady jsem na fotografii se slavným Harrym Stylesem z One Direction!“ a usmála bych se na ně.

Odešla jsem k noťasu, zapnula internet a začala si pouštět smutné písničky. Přemýšlela jsem nad tím vším, že jsem vůbec nezaznamenala, že do pokoje vstoupila Katrin.

„Copak ti je, Vaness? Jsi nějaká nesvá.“ Až když ke mně promluvila, všimla jsem si, že tu je. Vypnula jsem muziku „Eh, no jo. Jsem.“

„A proč?“ ptala se starostlivě.

Pořádně jsem sama nevěděla proč, ale v její přítomnosti to najednou všechno ze mě začalo samo promlouvat. „Je toho tolik. Vždycky jsem si přála potkat One Direction. A jo, uvidím je. Těším se na koncert, ale…“ podívala jsem se na ní a snad poprvé po dlouhé době mě soucitně poslouchala, „ale vadí mi, že takhle. Bojím se setkání s Niallem, je mi líto, co se chystám provést, ale od něj to taky není zrovna hezké.“ Zamyšleně se na mě Katrin podívala: „Jak to myslíš?“

Vydechla jsem. „Myslíš, že takováto setkání s Niallem po koncertě jsou na jeho denním pořádku? Nejsou. Co vím od fanynek, nikdy si se žádnou nedomluvil setkání, že jí chce potkat. A vůbec až takhle moc dobrovolně. Všechno je to kvůli Demi. Tu má rád, né mě! Chce poznat ji!“ a začalo mi být do breku.

„Ó, zlato…“ začala mě utěšovat, „takhle to neber, říkej si, že se ti stala neuvěřitelná věc. Tak neuvěřitelná, pro kterou by ostatní fanynky vraždily, ty si tu chvíli užiješ, jasný?“ a usmála se a pokračovala, „jde o to, že ty chceš potkat Harryho, třeba tě za ním sám dobrovolně zavede.“

„To pochybuju.“ Odfrkla jsem si, „já chci pouze poznat Harryho, o to mi jde, o to mi šlo celou dobu, proč jsme do toho tak navrtali Nialla?“ zoufale jsem povídala. Pak jsem se pozastavila a pravila ke Katrin. „Víš, není nám dán sen bez toho, aniž by nám byla dána moc jej splnit.“

Katrin se usmála, věděla, že to je moje oblíbené motto, motto, kterým se řídím. Usmrkla jsem si. „Myslíš, že moje síla je v tom, být tak podobná Demi? Myslíš, že to je můj osud? Má mě moje podoba dovést k mému snu?“ a zoufale jsem na ní pohlédla.

Katrin mi dala vlasy za pravé ucho: „Vanesso, nikdy nemůžeme vědět, co nás dovede k našemu vysněnému cíli.“ A mile se na mě podívala, přišlo mi, jako by byla v tuhle chvíli moje mamka. Dál jsem posmrkávala: „Ale já nechci, aby mě lidi měli rádi proto, že takhle vypadám. Ani nechci mít kluka jen proto, že vypadám jako Demi!“ a začínala jsem plakat.

Katrin se na mě nepřestávala usmívat. „Ani nevíš, jak jsi nádherná Vanesso. Vždycky jsem ti tvojí krásu záviděla.“

Opravila jsem jí: „Chceš říct Demininu krásu.“ nepřestávala jsem plakat.

Znovu na mě pohlédla. „Něco ti řeknu. Tuším, že se zamiluješ. Zamiluješ se do člověka, který tě uvidí takovou, jaká jsi. Bez ohledu na nějaké podobnosti, uvidí tebe! Žádnou Demi. Jednoho dne, tě lidi budou zastavovat s prosbou o autogram, kdy budou chtít podpis tebe – Vanessy. V tu chvíli žádná Demi existovat nebude.“