Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

19. kapitola

"Harry?!“ vykřikla jsem až překvapivě šťastně. Rozpačitě jsem se začala rozhlížet kolem sebe, rukou si prohrabávala mokré vlasy, pršelo jako z konve.

„Pane Bože, Harry, co tu děláš??!“ z očí mi začaly děsně rychle stékat slzy. Podívala jsem se na něj, držel mě za ramena a usmíval se:  „Ještě že se ti nic nestalo. Co to proboha vyvádíš?“

Nadechla jsem se. Byla jsem tak zoufalá a šílenou rychlostí spustila: „Byla jsem venku, měla jsem domluvenou schůz…“ a pak jsem se opět zastavila.

„Co jsi měla domluveného?!“ ptal se a stále mě držel za ramena. Jenomže, nemohla jsem mu nic říct. A snad měla jsem? Harry, nejen, že jsem byla na schůzce s tebou, ale vlastně takhle bokem randím i s Niallem. Mimochodem, zhruba před hodinou jsme se spolu vyspali a pak mi řekl „Demi“ a tak jsem tu, odhodlaná se zabít?! To asi těžko.

„No, víš, ne, nic jsem neměla domluveného, jen se tak procházím a přišla na mě špatná nálada. To asi znáš – stesk po domově, rodině a podobně…“ pokoušela jsem se to zakecat. Jenom nevěřícně přikyvoval, asi se mi snažil porozumět. Měl vážný výraz, otevřené oči dokořán, i ústa a stále kýval hlavou: „…Ne, to nechápu. Teda, --- jasný, taky mám občas depky, ale kdybych pokaždý šel s blbou náladou skočit z mostu, jsem mrtvej už pětsetkrát.“

Rozesmálo mě to a otřela jsem si poslední slzu.  Taky se nepatrně zasmál: „Tak co, jaký máš plány na zbytek večera?“ zeptal se a stydlivě sklopil zrak. „No, asi už nic.“

„Takže další skoky neplánuješ, říkáš?“ a podíval se na mě vesele.

„Myslím, že pro dnešek už to stačilo.“

„Tak tedy,… nechceš ….“ Znovu sklopil hlavu.

„Ano…?“ čekala jsem.

„…no víš,…tedy,… napadlo mě…“

„No tak Harry, vymáčkni se!“ a povzbudivě jsem na něj koukla.

„Nechtěla bys jít ke mně?“ a nadějně zvedl oči.

Přestala jsem cokoli povídat a jen tak stála. Je neuvěřitelný, kolik myšlenek, proběhne člověku hlavou za dvě vteřiny. „Opravdu mě zve Harry k němu domů? Když to tak vezmu – to je tak SNADNÝ se podívat přímo do jeho pokoje? Jenomže, co si od toho slibuje? Proč to dělá? … Opravdu chci, aby se všechno pokazilo jako s Niallem?“ ještě chvilku jsem si přemýšlela, ale jemu to asi připadalo déle: „No, nebo ne Vanesso, to je jedno, promiň, já…,“ beznadějně pozvedl ruce, jednu ruku si dal za záda, „beru to zpátky…,“ snažil se usmát, „neřeš to, opravdu, promiň.“  Myslím, že se znovu pokusil o úsměv, který mu vůbec nevyšel.

V tu chvíli mě to děsně zamrzelo. Rozešla jsem se k němu: „ Harry… já…“ přerušil mě, „né, to je dobrý.“ A otočil se ke mně zády.

Chtěla jsem k němu aspoň natáhnout ruku. Jemně mě za ni chytil, usmál se a podíval na mě. Pak mu došlo, že jsem mu na předchozí otázku vůbec neodpověděla, takže nejspíš nemám zájem. Proto raději poodstoupil a moje ruka spadla zpátky k mému tělu. Chvilku tam jen tak stál ke mně zády, poté se otočil: „Chceš hodit aspoň domů?“ Nakonec jsem smutně přikývla. „Tak pojď,“ a ukázal mi směr k autu.

Usedla jsem jako tenkrát poprvé u něj v autě na sedadlo spolujezdce, znovu se připoutala. Venku byla poměrně zima, proto Harry naplno zatopil. Jeli jsme mlčky celou cestu. Jenom rádio nám dělalo společnost.

Po chvilce Hits Radio hlásilo: „A další písnička bude Viva La Vida!“ oba jsme vzájemně řekli: „Jé, ta je má oblíbená!“ stydlivě jsme se na sebe podívali, jen se usmáli a ty úsměvy nám už zůstali na tváři až do samotného cíle.

„Tak jsme tady.“ Zastavil před mým domem.

„Děkuju…“ usmála jsem se a odpoutala. Oba jsme tiše seděli a čekali – kdo ví na co.

Pak jsem se rozhodla promluvit: „Harry,.. já… nechci aby sis myslel, že…“ vstoupil mi do řeči: „To je dobrý Vaness, nemusíš mi nic vysvětlovat…“ díval se na volant a rukou do něj jemně tloukl, „já to všechno … chápu.“ Řekl sklesle.

„Né, já si myslím, že to právě nechápeš.“

Koukl na mě: „Vsadíme se?“ jen jsem naklonila hlavu na stranu, ať nechá toho vtipkování.

„Víš co? Vždyť to je jedno, jednou to stejně přijít muselo…“ nechápala jsem ho.

„Co tím myslíš?“

Znovu se zadíval k volantu a pevně se ho držel: „Vždy, alespoň jednou, ti do života vstoupí někdo, pro koho bys udělal nevíš co. Zkrátka všechno! Jenomže… on to cítí jinak.“

To mluví o mně? Přemýšlela jsem o tom stále dokola. To mu na mně záleží?

Smutně ke mně vzhlédl. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Ještě než jsem zavřela dveře jsem nakoukla do auta a sdělila mu: „Myslím, že by sis přeci jen měl znovu zhodnotit vše, co se odehrálo. Ehm… no, to od té doby, kdy jsme se potkali. Tuším, že ta osoba to necítí jinak.“ Zavřela jsem dveře a usmála se.

Odešla jsem k hlavnímu vchodu. Otočila se. Ještě stále tam stálo auto. Harry v něm. Stále na mě hleděl. Tentokrát s rozzářenýma očima. Lehce jsem na něj mávla a zašla do baráku.

Harry v autě:

Začal hrabat v kapse a vytáhl mobil. Vytočil číslo jednoho ze svých kamarádů. Crrr, …. Crrr,…. Crr: „Bože, Harry, co chceš?! Víš vůbec, kolik je hodin?!“ ozvalo se z mobilu.

„Liame?“ smál se Harry a sladce si prohrabával vlasy,  „… asi jsem se zamiloval.“