Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

12. kapitola

„Panebože!“ uvědomila jsem si, „Harry má můj papírek, teda… ani ne tak můj papírek, jako papírek pro Nialla! Co teď?!“ ve skutečnosti - opravdu jsem nevěděla co dělat.

Niall měl dostat lísteček, aby na mě měl kontakt, jak teď pozná, pro koho má někoho poslat, aby se s ním sešel? Avšak tuhle celou šaškárnu se setkáním, lístečkem a tweetováním jsem dělala právě kvůli Harrymu.

Jestli jsem omylem dala vzkaz jemu a on si ho uschoval, znamená to, že možná Nialla do toho zbytečně zatahovat nemusím. Zaradovala jsem se.

Koncert ještě stále probíhal, asi jsem se musela znovu přenést do mého nitra a představ – v tu chvíli vždycky zapomenu žít realitou.

„No ne…,“ zrovna zpívali písničku One thing, „nádhera!“ libovala jsem si.

Chvíli jsem se rozhodla se ničím nezabývat, začnu si užívat pouze muziku.

Kluci běhali po jevišti jako splašení, ovšem přesně tohle každá fanynka očekávala, takhle je milovala. Chvíli byl Liam uprostřed, poté na kraji, Louis vzadu, pak chvíli vepředu a v jednu chvíli se i ve středu octnul Niall a to v době jeho sóla. Pořádně jsem to neregistrovala, nepřestávala jsem si vesele a šťastně zpívat. Niall si to užíval, usmíval se, kdo ví, z jakého důvodu. Hleděl neustále do davu, musím z vlastního poznatku říct, že Niall je jediný, kdo opravdu zpívá od srdce, každý koncert prožívá, jako by byl jeho první, to na něm dívky oceňují. Přišlo mi, jakoby si všechny prohlížel.

Každou zvlášť.

V tu chvíli se mi vybavil jeden fakt o Niallovi, na který jsem náhodně narazila předchozí noc: „Na každém koncertě se Niall dívá do davu, jestli tam náhodou není jeho vysněná dívka.“

Ten fakt mi vykouzlil úsměv na tváři. Asi jsem byla dalších 10 vteřin uvízlá ve své fantazii nad dumáním o něm, jelikož když jsem vzhlédla, Niall stál kousek ode mě.

Už nezpíval, byl na řadě Louis, ovšem obě ruce měl podél těla, v pravé držel volně mikrofon, jen tak nehybně stál a nevěřícně zíral.

Já jsem taky zůstala v úžasu, protože se díval na mě.

Liam se k němu dotancoval a nenápadně do něj strčil, že se blíží refrén, ať se vzpamatuje. Niall to bral jako varování a hned se dal zase do pohybu. Ovšem i při refrénu užasle civěl. O to horší bylo to, že opravdu civěl mým směrem.

Cítila jsem na čele kapičky potu. „Sakra, sakra, sakra!“ nadávala jsem si, „ty vole, neměl mě vidět, neměl mě vidět!“ Muselo ho to zaskočit.

Třeba nečekal, že vážně přijdu.

Jen jsem stála a nenápadně pozorovala podium.

„Poznal mě vůbec?“ kladla jsem si otázku.

„No jasně že tě poznal, ty troubo! Kolik lidí tady, podle tebe, vypadá jako Demi?“ odpovídal mi můj druhý hlas.

V ten moment jsem začala přemýšlet nad tím, jestli ve mně i Harry viděl Demi, ale i tak si ten lísteček stejně nechal. Znovu jsem pohlédla na jeviště. Nevěděla jsem, kam koukat dřív, budu se muset mít na pozoru.

Najednou song dohrál. Liam všem poděkoval za účast a všichni kluci se loučili. Jeden po druhém řekli: „bye“ a odběhli.

Dívala jsem se na ně. Když se loučil Harry, letmo, avšak nenápadně se ke mně podíval, usmál se, a zaběhl za roh.

Když svoje „ahoj“ pronášel Niall, překvapilo mě to, avšak i on se podíval mým směrem, bez úsměvu, vypadalo to spíš… na žasnoucí pohled. Takový, když člověk nemůže uvěřit svým očím, a také odběhl pryč.

Byl slyšet poslední jekot fanoušků, řvali na plné pecky, dívky brečely.

Myslela jsem, že ohluchnu, ale přeci – kluci si takovýhle potlesk a jásot jistě zasloužili.

Všichni, jako se do haly na začátku koncertu tlačili, tak i pak se z něj rychle drali. Bála jsem se, aby mě neumačkali, navíc já budu jedna z těch posledních, co tuhle obrovskou místnost upustí, když jsem měla tak perfektní místo vpředu.

Rozhodla jsem se tedy ještě chvíli zdržet a vysadila jsem se na podium. Lidu už bylo asi tak o polovinu méně.

„Stejně tu počkám.“ A seděla jsem. Vytáhla jsem mobil. Byla jsem tak šíleně šťastná za to, že naši mi konečně po měsíčním přemlouvání zaplatili do mobilu internet. Byla jsem twitterový závislák, takže něco jako internet v mobilu pro mě znamenalo samozřejmost. Přihlásila jsem se na svůj účet.

Hned jsem viděla vzkazy holek klukům, jak si koncert užili, nejlepší koncert ze všech, „miluju tě Zayne“ a další podobné texty. Podívala jsem se na zprávy, měla jsem jednu novou. Zpozorovala jsem čas – před 10 minutami. Bála jsem se na ní kliknout, nevěděla jsem, od koho bude. S největším štěstím od Katrin.

„Pane jo, no jo! Katrin!“ zhrozila jsem se, „na koncert jsme měly jít spolu a nakonec jsem tu byla sama – vlastně i ona!“

Začala jsem se rozhlížet, jestli ji ještě někde neuvidím, jenže já, krátkozraký člověk vidím sakra špatně na dálku. Mhouřila jsem oči. Někdo se ke mně z toho velkého davu začal přibližovat. Někdo s blonďatými vlasy. Volal na mě jménem: „Vanesso!“ začalo mi bušit srdce, stále jsem člověka nerozpoznala.

„Úff, tady jsi.“ A vydechla. Byla to Katrin.

„Tak co, jak sis užila koncert, byl to odvaz co?“ a začala poskakovat.

„Jojo, to byl.“ A usmála jsem se.

„Héj, tak co? Všiml si tě Niall?“ začala vyzvídat. V tuhle chvíli, podle toho co se stalo, jsem tenhle případ s Niallem a vlastně i s Harrym brala za velmi osobní. Nechtěla jsem to dokonce ani s ní rozebírat.

„Hm, myslím si, že ne. Ne, nevšiml.“

Její usměv o něco více uvadl: „Pff, křupan. Ty se kvůli němu fintíš, připravuješ a ani si tě nevšimne.“ Začala na něj nadávat. Štvalo mě to, nechtěla jsem, aby o něm takhle mluvila.

„Pojď Vaness, jdeme domů.“ A čapla mě za lem u tílka.

Začala jsem panikařit. „To vážně neuvidím Harryho? Vážně nepotkám Nialla?“ Přemýšlela jsem a panicky jsem se při chůzi neustále otáčela směrem k podiu, jakoby tam někdo snad měl na mě čekat. Někdo, kdo by Katrin zastavil v pokračování k východu z haly.

Nenápadně jsem se snažila naše tempo zpomalit. Katrin mě ale hystericky vždycky znovu uchopila a začala zrychlovat. Vzpomněla jsem si, že v ruce neustále držím mobil s novou zprávou.

Rozklikla jsem jí.  Vytřeštily se mi oči, „Á, Niall!“ zašeptala jsem s úžasem.

„Chci ti jen říct, že… viděl jsem tě. Počkáš v hale? Posílám Paula.“