Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

13. kapitola

„Nevěřím tomu! Niall se chce opravdu setkat! Viděl mě! Vážně mě viděl?!“ žasla jsem v duchu.

„Budu se muset Katrin nějak nenápadně vytratit. Ale jak? Vždyť mě drží a táhne pryč z haly!“ Chtělo se mi začít panikařit, taková příležitost a Katrin mě stále vede k východu.

„Heleď, Katrin…“ začala jsem, „udělalo se mi nějak nevolno.“ Bylo to ode mě hnusný takhle jí lhát, ale začínala jsem být zoufalá.

„Co? Opravdu?“ strachovala se, „tak pojď ven na čistý vzduch, udělá se ti líp.“

Úplně to ve mně zamrazilo.

„Né, né, myslím, že si potřebuji sednout… HNED TEĎ!“ a dřepla jsem si na podlahu v hale. Chvíli mě s údivem pozorovala: „Vážně ti je tak špatně?“ pokračovala.

„Tyjo, fůů… docela dost. Možná bys měla jet domů napřed, já si za chvilku zavolám taxíka a odveze mě.“ Tenhle argument mi moc nevyšel.

„Blázníš?! Teď, když ti je špatně bych měla odjet? To vůbec!“

Nervozita se ve mně zvyšovala, potřebovala jsem, aby prostě odešla!

„Eh, Katrin, myslím, že by mi pomohlo, kdyby si mi možná došla pro vodu,“ nevěděla jsem, na jak dlouho jí to zdrží, „až tam k tomu zadnímu stánku! Tam mají prý tu nejchlazenější – jo, ta by mi bodla.“

Katrin teda jenom přikývla: „Tak fajn, ale počkej tady, hned jsem zpátky!“ a vyšla z haly.

Teď byla jediná šance. Jediná příležitost to všechno zrealizovat. Rozhodla jsem se vstát a vrátit se blíž k podiu, kde kluci zpívali. Čekala jsem tam už asi 3 minuty. Děsně jsem se bála, že se Kat vrátí dřív, než budu já pryč. Začala jsem si ťukat botou o zem, potřebovala jsem, aby už ten Paul přišel.

V tu chvíli jsem si všimla, že se otevírají zadní dveře právě kousek od jeviště. Vyšel poměrně vysoký a robusný muž. Přišel ke mně blíž. Pohlédla jsem na něj: „Paul?“ vypadlo mi z pusy.

On se poměrně zasmál a řekl: „Tak tedy Vanesso, netrvalo dlouho a opět se setkáváme.“

Byl to ten samý chlápek, který mě sem zavedl, když jsem běhala halou před koncertem jako splašená. A já si říkala, že mi byl povědomej!

„Jak jistě víš, mám tě zavést do backstage. Pojď za mnou.“

Nic už jsem neříkala a jenom ho následovala.  Ještě jsem si naposledy vzpomněla na Katrin, bude se strachovat. Vytáhla jsem tedy při následování Paula mobil a textla jí: „Jeď domů beze mě, uvidíme se zítra!“ a odeslala.

Vedl mě vážně zvláštními prostory. Některé byly moc úzké, jiné zase příliš staré. Divila jsem se, že tudy nechají klidně chodit celebrity.

Trvalo poměrně dlouho, než mě dovedl až k jakýmsi dveřím.

„Prej tě mám dovést jenom sem, dál už chodit nemám. Teď mě omluv, je poměrně pozdě, asi si půjdu lehnout. Já už nejsem tak mladý na tohle ponocování. Cestu zpět snad už najdeš sama.“ A Paul odešel.

Chvíli jsem stála jako opařená před velkými, dřevěnými dveřmi.

Ani na nich nebyla žádná cedule, aby mi prozradila, co je za nimi. Ohlédla jsem se kolem sebe. Kdybych stála venku na silnici, chodba by se podobala křižovatce.

Zprava a zleva vedly další dvě dlouhé uličky plné několika dveří, třetí vedla přímo na opačnou stranu od těch mých dřevěných, no a poslední cesta vedla do těch dveří.

Nadechla jsem se, vydechla.

„Fuuu, tak jo Vanesso, jdeš dovnitř.“ uchopila jsem za kliku a zatlačila. Zarazila jsem se. Čuměla jsem na dveře – nešly otevřít. Znovu jsem uchopila kliku ještě pevněji a ještě silněji zatlačila. Pořád to nešlo. Byla jsem naštvaná.

„Kluci jsou za těmi dveřmi a oni ani nepůjdou otevřít?!“ Tentokrát jsem se pokrčila a začala dveře tlačit obrovskou silou, vypadalo to, jako bych je rvala, nebo se s nimi prala.

Můj obličej byl zcela nakřeněnej.

Musela jsem přitom i silně oddychovat. Zkrátka jako buvol při zápase.

„Ty posraný dveře nejdou otevřít!“ začala jsem si nahlas ulevovat.

„To protože jsou zamčený.“ Řekl někdo za mnou a tlumeně se smál.

Okamžitě jsem přestala do dveří tlačit, narovnala se a chvíli k člověku stála zády. Hlas jsem v té rychlosti nerozeznala. Pak jsem se rychle otočila.

Na toho kluka jsem nevěřícně koukala. Nevěřila jsem tomu.

Začal sám: „Ahoj Vanesso.“ a usmál se.

Já se jen snažila ze sebe něco vysoukat: „A…. ahoj Harry.“

„Doufal jsem, že přijdeš. Čekal jsem tu na tebe.“ A znovu se šibalsky usmál.

Úplně mě to zahřálo na srdci, pak jsem se zeptala: „Jak, jak…“ snažila jsme se přestat opakovat každé slovo dvacetkrát, „ jak jsi to věděl?“

Znovu se na mě podíval, zatímco v ruce držel něco na způsob našeho frisca: „Ne, pravda, nevěděl jsem to. Jen jsem tě chtěl vidět a rozhodl se, že ti po koncertu napíšu, kde se sejdeme…“ teď jsem se pro změnu usmála já.

„no a jak vidím, tak už ti psát nemusím, sama sis mě našla.“ A gestem roztáhl ruce, ve stylu „holt-osud“.

Sklopila jsem zrak a zasmála se, pak pronesl: „Heleď, tady je moc rušná zóna, nechtěla bys jít někam jinam?“ a pozvedl obočí.

Přemýšlela jsem, kam jinam, já bych samozřejmě správně měla jít domů…

„No, já nevím, co navrhuješ?“

„Napadá mě, že bychom mohli vypadnout aspoň ven před arénu, projít se, zkouknout okolí…“

„Teď v noci?“ přerušila jsem ho.

„No, to nevadí, noční Londýn je stejně nejkrásnější.“ A opět se usmál, že člověk mohl spatřit jeho krásné rovné zuby.

Souhlasně jsem přikývla.

Spatřila jsem na Harrym, jak se mu rozzářily oči, vypadal tak roztomile.

„Tak dobře, skočím nám pro bundy. Venku už je poměrně zima a jak vidím, ty tu si jenom v tílku. Počkáš tady? Hned budu zpátky.“ Ani nečekal na odpověď a rozběhl se jednou z těch uliček.

Musím říct, že se mi podlamovaly kolena! Myslela jsem, že ze samotného setkání omdlím.

Po chvilce jsem se vzpamatovala.

Zavřela jsem oči a dumala: „Vanesso, proč tu vlastně jsi? Co tu děláš přesně na tomhle místě? Už si vzpomínáš, kdo, a za jakým účelem tě sem dovedl? Byla náhoda, že tu byl i Harry!“ říkala jsem si v duchu v hrozivém ohromení.

Otevřela jsem oči a ohlédla se uličkou vlevo, kam Harry odběhl. Ještě se nevracel. Podívala jsem se vpravo a opětovně celá „zamrzla“.

Nebýt té strnulosti, měla bych pusu dokořán.

„Já, já…“ pro tentokrát koktal on, „já jsem rád, že jsi přišla.“ hezky a mile se usmál Niall.