Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

5. kapitola

Divila jsem se, že ještě stále píše v tuhle pozdní hodinu. Podívala jsem se na čas. Byla jedna hodina ráno. Vlastně na Nialla tak akorát na to jít psát na twitter. Nebudu si nic nalhávat, jeho přítomnost (alespoň ta sociální) mi byla příjemná. Asi to bylo už z mé velké únavy, ale odepsala jsem mu: „Tak jo.“ a stiskla jsem odeslat. Nevím, co jsem si to namlouvala. Proč rozehrávám tuhle špinavou hru? Píšu si tu randící texty s klukem, ke kterému nic necítím, který se nechá tak snadno obalamutit a k tomu má dobré srdce. A co se chystám udělat já? …zlomit mu ho.

„Měla bych toho nechat,“ povídala si pro sebe jedna část mě, „vždyť tohle všechno děláš kvůli Harrymu, nezapomeň! Kolika dívkám se tahle šance naskytne? Kolika dívkám nabídl Niall rande díky twitteru?“ bránila se má druhá část. V tu pozdní hodinu mi přišlo, že lepší argumenty mi klade ta druhá polovina a tak jsem pokračovala v chatování. Mrknu znovu na doručené zprávy, Niall téměř okamžitě odpověděl. Bylo mi to o něco víc líto, že chudáček je tak nadšený.

„Vaness, neřeš to, nejspíš to takhle má být. Všechno se děje z nějakého důvodu.“ povídala jsem si pro sebe.

Psal: „Rád bych tě viděl, třeba po koncertě. Až dohrajeme, počkej v sále. Někoho pro tebe pošlu.“

Po přečtení mi znovu naskočila husí kůže. Taková ta: „Panejo! Opravdu se to děje? Opravdu ho skutečně uvidím? Opravdu on chce vidět MĚ?“ zkrátka se tomu nedalo uvěřit.

Kdyby Katrin jen věděla, kam jsme už s Niallem pokročili. No, vlastně je možná fajn, že to neví, zase by vymyslela další kulišárnu a už takhle je toho na mě moc.

Ještě jsem se chtěla slušně rozloučit: „Ok, dobrou.“ a odešla si lehnout.

V posteli jsem se neustále převracela, myslela jsem jen na One Direction. Především na Harryho a těšila se, že mám šanci se k němu dostat, potkat ho! Chci mu říct alespoň jednu větu. Aby si všiml, že existuji, klidně i během pár vteřin – to je jedno. Nic víc nepotřebuji.

Bylo to ale sobecký, tak moc stojím o pozornost Harryho, od kterého si slibuji vlastně tak málo (avšak by mi to srdečně stačilo), kdežto na druhé straně mám domluvenou schůzkou s Niallem, který od toho očekává tak moc.

Nakonec se veškeré mé soustředění upnulo na Harryho a zdál se mi krásný sen. Něco na styl pohádky. Stála jsem na rozkvetlé louce. Všude poletovali ptáčci a motýli, kytky voněly, a obloha byla blankytně modrá. Nádherné prostředí. Najednou se ohlédnu a asi 15 metrů ode mě stojí Harry. Usmívá se na mě a pak roztáhne paže a rozeběhne se ke mně. Neváhám, a běžím k němu. Ještě z dálky volá: „Vanesso, pojď ke mně,“ odpovídám, „vždyť běžím.“ A nepřestávám se usmívat. Už jsme poměrně blízko sebe a já mu skočím do náruče. Obejme mě a společně spadneme do trávy. Oba ležíme a smějeme se. Pak mu řeknu: „Harry, miluji tě!“ řekla jsem to tak rychle a bez váhání i ostychu, ale to asi proto, že to byl sen. Harry se nade mě naklonil a povídá: „I já tebe Vaness.“ Přiblíží se blíž. „Víš, vždycky tu bylo něco, co jsem chtěl udělat.“ pověděl a uculil se na mě. Hned jsem poznala, co se chystá. Usmála jsem se, zavřela oči a našpulila rty. Harry se ke mně přiblížil. Byl blíž a blíž, už stačí jen kousek… a v tu ránu mi vlepil OBROVSKOU FACKU! Plesklo to jak prase!

Zařvala jsem a sedla si. Seděla jsem na posteli a držela si tvář. Katrin vedle mě seděla: „No konečně! Spala si jak dudek!“ v ten moment jsem pochopila, že už nesním. „Ty jsi mi dala ve spánku facku?!“ čumím na Katrin. Ona stále sedí na mé posteli ke mně zády, pak se otočí, a zvedne obočí. „Jo. Říkám, že jsem tě nemohla vzbudit!“ Pořád si mnu rukou tvář. „No, víš, oni většinou se lidi probudí sami, až budou chtít.“ poučuju ji a odkrývám ze sebe peřinu.

„No, to bychom tu byli do večera, koukni se kolik je hodin.“ podívám se na nejbližší hodiny. „Dvě odpoledne?“ nemůžu tomu uvěřit. Vždycky jsem byla, a JSEM ranní ptáče. Nejdéle, co jsem kdy spala, bylo do devíti hodin.

„Proč si mě nevzbudila dřív?“ vyčítala jsem jí. Pak mi došlo, že bylo vlastně jedno, jestli by mi tu facku dala dřív, nebo později.

Katrin mi pomáhala ustlat a odpověděla: „Chtěla jsem, už jsem měla napuštěný kýbl s vodou a ledem, že tě jím zliju, ale pak mi došlo, že facka bude vtipnější způsob.“ a začala se smát. „Hahaha, jasný.“ řeknu jí ironicky. To řekla zase, aby byla jenom vtipná.

„Hele, tak co, jak to dopadlo s tím Niallem?“ začala vyzvídat.

Nevěděla jsem, jestli jí to vůbec chci říct, ale stejně už většinu věděla. A pak po koncertě by jí mohlo přijít divný, proč tam chci zůstat a ona bude muset jet domů beze mě.

„Nakonec jsme se teda domluvili…“ začnu.

„No, na co?“

„Sejdeme se… po koncertě. Prý pro mě někoho pošle.“

„Paráda!" začne jásat. Jen se usměji a znovu usedám k notebooku.

„Ty jdeš znova na net?“ ptá se. Podívám se jí do očí a začnu se mile smát.

Vykulí oči a pak se na mě podezřele podívá: „Á, copak, copak? Že by se nám naše Vanesska přeci jen do Nialla zakoukala a už nevydrží ani vteřinu bez jeho vzkazu?“ pronese laškovně.

Předtím když jsem se začala smát, ani mě nenapadlo, že vymyslí tuhle možnost. Vůbec to tak nebylo, ale neměla jsem náladu to Katrin vysvětlovat. Jen jsem tedy zavrtěla hlavou, přesto jsem na twitter opravdu šla kvůli Niallovi. Co kdyby náhodou ještě něco napsal.

V doručených jsem našla jen poslední tweet: „Tobě taky dobrou.“ Vlastně mě to spíš zamrzelo. Znovu mi došlo, co to dělám. Katrin jsem o tomhle detailu neřekla, už teď si z toho utahuje, přitom to byl její nápad.

„Tyjo, Vaness, uvědomuješ si, že ho už zítra uvidíš?!“ vykřikla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o kom vlastně mluví – o Niallovi, nebo Harrym? „Jojo, to máš pravdu.“ A usmála jsem se. Překvapilo mě, že celkem nuceně, už teď jsem z toho byla nervózní.

„Tak v tom případě Van, to chce nahodit oblek! Musíme vyrazit na nákupy!“ Katrinina oblíbená věta: musíme nahodit oblek – ona totiž přímo zbožňovala HIMYM.

Celá natěšená na nákupy radostně odskákala do svého pokoje, že si obleče to nejlepší a počká na mě dole. Vypnula jsem notebook a šla se také převléci. Vzala jsem si bílé tílko a šortky, jemně se namalovala, prohrábla si dlouhé tmavé vlasy a uvědomila si, jak nerada chodím do města. Promluvila jsem k zrcadlu: „Proč jen musím takhle vypadat. Je zase čas nasadit brýle a doufat, že nepotkám žádného fanouška Demi.“ Vyšla jsem z pokoje na chodbu a sešla po schodech, ještě jsem sběhla do koupelny, že si odskočím.

Pak jsem si šla umýt ruce a všimla si kýblu s vodou. Dokonce přetékal a byly v něm naházený desítky ledu z lednice. „Tyvogo…“ pomyslela jsem si, „…ta Katrin fakt není normální.“