Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

8. kapitola

Poté Katrin vstala, utřela mi slzy kapesníčkem a odešla. Usmyslela si, že bude nejlepší nechat mě teď o samotě. Stále jsem přemýšlela nad tím, co všechno mi pověděla. Ach jo, vážně nechápu, kde takový člověk, jako je Katrin, bere tak dobrý argumenty. Když se někdo potřebuje vyzpovídat, ona je ta pravá.

Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky, zapnula jsem si notebook, že se podívám na pár videí, možná přečtu nějaký ten článek. Ale hlava mě stejně nutila, jít na google a zhlédnout fotografie Demi. Najelo mi jich stovky. Všechny jsem je prohlížela, největší podobnost byla z roku 2008 a 2009. Když jsem měla ofinu 2008 a teď bez ofiny 2009. „Hm, nechápu, jak to, že tu podobnost lidé vidí. Zadala jsem si: „Demi Lovato 2012“. Musím říct, že mi připadala jako dívka hezká. Má opravdu nádherný obličej. „Bože, copak si jsme tak podobné?“ neustále jsem nad tím přemýšlela. Stejně bych nejraději v tuhle chvíli byla někým jiným. Své tělo jsem brala jako cizí.

Najednou, jakoby se mi to všechno otočilo. „Na světě se věci nedějí náhodně. Všechno je z nějakého důvodu. Co když, je tohle zkrátka můj úděl, co když mám tuhle nevýhodu konečně proměnit v bonus a získat to, po čem tak toužím?“ Znovu jsem si vzpomněla na své motto: „Není nám dán sen, bez toho, aniž by nám byla dána moc – jej splnit.“ Kdykoli jsem si tuto větu přeříkala, jako by mě nabila energií.

„Jednou potkám člověka, kterému nebudu jako Demi připadat, ten bude ten pravý. Ale teď se musím věnovat tomu, co mě čeká.“

Zítřek bude osudový. Bude se dít něco, co se nezažije každý den. Půjdu na koncert One Direction – můj sen! Konečně! A setkám se s Niallem.

Na tuhle chvíli se pečlivě připravím. Sice ví, že se nesetká s Demi, navíc na ní má pravý twitter, tady jde jen o to, že by byl rád, kdyby asi měl někoho podobného. „Nialle Horane, já ti tvůj sen splním!“ prohlásila jsem nadšeně do prázdného pokoje, „ale budu chtít něco na oplátku. Ty mi zase pomůžeš splnit můj sen – ať se ti to bude líbit, nebo ne.“ Rozhodla jsem.

Uvědomila jsem si, že mě stejně nikdo neslyší, takže abych si nepřipadala jako blázen, řekla jsem si, že to bylo něco jako válečný pokřik před bitvou – zkrátka aby mě povzbudil. A tak se i vlastně stalo. Zapnula jsem znovu notebook, najela opět na fotografie Demi z roku 2009, našla určitou fotografii a vydala se ke své skříni. Dlouho jsem nemohla nic najít, tak jsem opět přešla k internetu a pokusila se najít jinou fotografii. Úspěšně.

I ve své šatně jsem totiž našla to, co jsem potřebovala. Oblékla jsem si černé kalhoty, které se velice shodovaly s fotografií a bílé tílko.

Přešla jsem ke kosmetickému koutku. Ráda jsem se líčila, i když to vždycky byla jen hnědá tužka a řasenka. Teď jsem si chtěla zkusit make-up na zítřek. Vzala jsem pudr a jemně se přepudrovala, dala růž na tváře a znovu se podívala na fotografii. Nyní měla přijít asi největší změna.

Poměrně silné černé linky (vlastně to zas tak „silné“ nebylo, to jen pro mě, která jsem se sotva líčila, to by velká změna.) Nakreslila jsem spodní linku, pak i horní. Nanesla řasenku. Měla jsem nějakou vyschlou, chtělo by to pořídit novou, ale to teď bylo to nejmenší. Vzala lesk na rty a jemně rozetřela na horním a poté spodním rtu.

Nakonec jsem čapla hřeben a vlasy rozčesala. Když jsem znovu kontrovala fotku, zjistila jsem, že vlasy vůbec měnit ani nějak upravovat nemusím. Jen jsem si v nich prohrábla rukou a přešla k většímu zrcadlu. Podívala jsem se do něj. Pohlédla na osobu, která stála přede mnou. Snažila jsem se jí dotknout, chtěla jsem jí poznat, ale došlo mi, že to je jen odraz. Nevěřila jsem tomu, konečně jsem viděla to, co ostatní. První jsem se zalekla, ale přišlo mi to nevhodné. Neustále jsem tu osobu tam považovala za reálnou – že mám návštěvu a stojí přede mnou.

„Tohle jsem opravdu já?“ pomyslela jsem. Rozhodla jsem se sebrat odvahu, narovnala jsem se, trošičku od zrcadla odstoupila a slušně pozdravila: „Ahoj Demi.“