Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

27. kapitola

Uběhl týden. Týden šíleného zoufalství a pro mě i ten nejhorší za celý život. Během těchto sedmi dnů jsem se opravdu přesvědčila, že člověk tuhle dobu přežije bez jídla a skoro žádného pití. Vůbec jsem své základní lidské potřeby nevnímala. Celé dny jsem ležela, spala – když mi to mozek dovolil.

Tolik jsem toho pokazila. Nezničila jsem život jenom sobě, ale i dalším. Jsem tak sobecká a zlá.

Nic z toho se nikdy nemělo stát. Musím to napravit, nejlíp, jak jen budu moct.

Doběhla jsem se pro obálku s papírem. „Vše dám do pořádku. Udělám to tak, jako by žádná Vanessa nikdy neexistovala.“ a dala se do psaní. Ovšem hned u první věty se zarazila. Přemýšlela, komu dopis věnuje. Katrin? Aby se nelekla, až se vrátí a ona tu nebude. Niallovi? Kterého celou tu dobu vodila za nos. Pak se rozhodla: „Milý…“ zastavila se. Někdo zvonil. Seběhla rychle schody. Celý týden tu nikdo nebyl, nikdo se jí neozval. Teď je někdo před jejím domem. Uchopila kliku a zatáhla. Zarazila se, když osobu spatřila. Bez optání vešel dovnitř: „Ahoj Vanesso, promiň, že jsem tak troufalý, ale myslím si, že si musíme promluvit.“

„Ah, jistě. Pojď dál, Nialle, posaď se.“ Vešel a rozhlídl se po místnosti. „Máš to tu opravdu hezký, nikdy jsem tu před tím nebyl. Byl tu už H…“ zarazil se.

„Ne, nebyl.“ Věděla jsem, o kom mluví. Oba jsme si zahanbeně prohrábli vlasy. Rozhodla jsem se prolomit ticho: „Nialle, co se stalo?“ hlava mu spadla. „Páni, ani se neptej. Přišel ke mně a začal mi nadávat.“

„Opravdu?“

„Jo, docela dost mě zmlátil,… to kvůli tobě.“

„Cože? Ne, tomu nevěřím.“ Divila jsem se.

„Taky jsi ho vůbec nepoznával, takhle se nikdy předtím nechoval. Myslím, že prvně pocítil, co to je milovat…“

„…a být zrazen.“ Dodala jsem si.

 „Nialle, jsem hrozná!“ vyšla jsem jeho směrem.

„Ne, nejsi, to není tvoje chyba!“ a šel mi naproti.

„Ne, je. Nikdy se to nemělo stát. V životě bych si nepomyslela, že bych mohla Harrymu takhle ublížit. A sklopila jsem zrak. Niall mě chytil lehce za bradu a nadzdvihl mi hlavu: „Nemá cenu říkat „kdyby“, co se stalo – stalo se. S tím už nikdo nic nenadělá.“

Jen jsem souhlasně přikývla. Moc mě to všechno mrzelo.

„A možná je dobře, že se to stalo…“ začal.

„Co? Jak tě to napadlo?“

Chytil mě za ramena. „Kdyby se nestalo to všechno, a myslím opravdu všechno, až od samého počátku, nikdy bychom se nepoznali. Byla by hrozná škoda o tobě nevědět.“ A pohladil mě po vlasech.

„Nialle, ne.“ Odstoupila jsem. „Znovu ne.“

Vanesso, copak to necítíš? Všechnu tu něhu a touho k tobě, moji lásku?“ tázal se zoufale. Zakroutila jsem hlavou: „Ne, necítím. Tvoje srdce nebije pro mne, nikdy nebilo.“

Nechápal. „Co to povídáš? Jsi úžasná, dokonalá, krásná, znamenáš pro mě celý svět!“ chytil mě za ruku. Vyprostila jsem se.

„To nejsem já. To co cítíš, není ke mně, Nialle, ale k Demi!“ Poprvé se zastavil a nic neříkal. Dal si ruce do kapes a zamyslel se.

Popocházela jsem kolem něj a prohlížela si ho. Nechala jsem ho tam stát. „Nialle, prosím, počkej tady chvilku, zběhnu si pro něco nahoru.“ Vyběhla jsem po schodech. Nahoře jsem popadla pero a dopsala dopis, jak nejrychleji jsem mohla. Znovu si ho přečetla a doopravila. Po 10 minutách jsem sešla zase dolů za Niallem. Stál u kamen, kde našel moji sbírku Cédéček. Jedno držel v ruce. Popošla jsem k němu blíž a podívala se na obal. Usmála jsem se na něj, on na mě a objala jsem ho.

„Tohle album, je moje nejoblíbenější“ pronesl zasněně. „Moje taky.“ Souhlasila jsem. V ruce svíral CD Demi Lovato – Unbroken.

Pak se ke mně otočil a začal hned se slzami v očích: „Vanesso, měla jsi někdy sen? Myslím, opravdu veliký sen, kdy sis nepřála pouze obyčejnou věc, ale osobu?“ Posadila jsem se. Ani nevěděl, jak moc mi mluvil z duše, „…a zkrátka jsi věděla, že ji nikdy nebudeš mít?“ zesmutněl.

Hned jsem si vzpomněla na Harryho. Nejsem a nikdy jsem nebyla jediná, která si ho přála, ale komu se to splní?

„Takhle já přemýšlím o Demi,… ona je můj sen.“ Soucitně jsem se na něj usmála, tak ráda bych mu pomohla.

Pak jenom zakroutil hlavou. „Promiň, jestli jsem tě… jakkoli využil. Já takový nejsem.“

Pohladila jsem ho po koleni: „Však já vím. Jsi jenom zamilovaný.“ A druhou rukou jsem ho pohladila po vlasech.

„Důvod, proč jsem tě tak moc chtěl, byl, že jsi mi ji tak moc připomínala. Nikdy jsem neviděl nikoho tak podobného. Jsi stejně vtipná, milá, chytrá, ale i hezká… ani se nedivím, proč je Harry do tebe tak zblázněný.“

Zesmutněla jsem.

„A já nejsem ten, který si tě zaslouží.“ Rozplakal mě.

Pak rázně vstal. „Já to takhle nenechám! Nedovolím, aby to všechno takhle skončilo. Každý příběh potřebuje aspoň jedno Love story! A to, že mě se nevydařilo, neznamená, že by nemělo ani vám!“

Usmála jsem se. „Nialle, jsi moc hodný, ale už toho bylo moc. Je pozdě.“

„Ale,…ale…“ nedokázal mě pochopit.

„Poslední věc, kterou pro mne můžeš udělat, je tady.“ Podíval se na moji ruku, která mu předávala dopis. Převzal si ho do té své. „Až s Harrym budeš, je jedno kdy, prosím, předej mu ho. Doufám, že si ho přečte a pochopí. Je v něm vše, co jsem mu kdy chtěla říct a zapomněla jsem.“

Niall vůbec nic neříkal. Vyprovodila jsem ho ke vchodu a rozloučili jsme se.

„Vanesso, kvůli tobě mu ho předám ihned!“ usmála jsem se. „To už nechám na tobě.“

Niall se na mě usmál. „Doufám, že tam máš opravdu vše, aby se všechno zase napravilo.“

„To nevím,… spíš doufám, že tam mám vše, aby mi odpustil.“

Šel směrem ke svému autu a nasedl. Když odjížděl, stáhl okénko: „Vanesso!“ zastavila jsem se a otočila, „…aspoň vám to musí vyjít!“ zavolal na mě a odjel.

Zašla jsem k sobě a došla si pro kufry.