Symfonie duší

~3~

Rachel
Černé punčochy, upnuté šaty téže barvy s dlouhým rukávem a bílá zástěra s logem kavárny. Moje uniforma všechno hezky zakryla. Když jsem tady začínala, měla jsem co dělat, abych se odvážila v takhle upnutém normálně mezi lidi. Po čase jsem si na to zvykla a cítím se v tom o něco lépe než dřív. Ovšem, pokud se tady neobjeví někdo, koho znám. Odbyla třetí hodina a do kavárny vstoupila osoba, kterou jsem už poznala. Tahle holčina je výjimka. Když se přibližovala k pultu, její chůze byla doprovázena cinkotem jejích bot v metalovém stylu se cvočky kolem paty.
„Co si přeješ na pití?" oslovila jsem jí téměř bez problémů. Dnešek byl hodně zvláštní.

Emily
Sotva přijdu k pultu, hned se na mě přiřítí s otázkou Rachel.
„Ehm... Neměla bych ten kotník tolik namáhat, to si přeju," nadzvednu jeden koutek rtů.

Rachel
Pozvednu obočí. „Práce je práce. Lepší v okolí nenajdeš, takže co si přejete?" nevědomky jí začnu vykat.

Emily
Protočím očima. Tvrdohlavá, to si zapamatuju. „Černý čaj," řeknu jednoduše a dodám k tomu malé, ale upřímné: „Prosím."

Rachel
„Hned to bude, chvíli vyčkejte," řeknu předem naučenou frázi a jdu udělat ten čaj. Otočím se k ní zády a začnu se svou povinností, nenápadně se však ohlédnu a všimnu si, že se rozhlíží po podniku.

Emily
Sednu si k oknu a doslova dvě minuty na to mi před nosem na stole přistane čaj. Pousměju se a než stačím poděkovat, odkulhá pryč. Usrknu si a nechám chuť domácího černého čaje převalovat na jazyku. Nechutnal vůbec špatně. Přehodila jsem si nohu přes nohu a sledovala, jak se snaží chodit tak, aby to nešlo poznat. Máš ještě nějaké problémy kromě šikany ve škole? zeptám se sama sebe v duchu.

Rachel
Když dopila, zaplatila a beze slova odešla. Neuniklo mi, že celou dobu po mně házela zkoumavé pohledy. Je to kvůli tomu kotníku? Nebo že bych se jí líbila? Blbost...
Provoz v kavárně šel dál a s ním i moje práce. Po deváté se setmělo a já už vytírala podlahu. Rozloučila jsem se s vedoucím, který seděl ještě v kanceláři a chtěla jsem odejít, ale zastavil mě se slovy: „Hlavně dávejte na sebe pozor, Rachel. V tuto dobu už to ve městě není bezpečné. Nemusíte zůstávat až do zavírací doby, ještě studujete." Odpověděla jsem, co vždycky; potřebuji se uživit a ráda pomůžu, když můžu.
Venku byl chlad a už jsem akorát procházela poslední rušnou částí města, abych se dostala do obytné. V periferním vidění jsem něco zahlédla v uličce.

Emily
Odejdu poté, co zaplatím. Chci se ještě projít po městě, a ještě si to tady trochu očíhnout. Znám to tady hlavně v centru, ale parky a podobně moc ne. Procházela jsem i soukromé podniky a obdivovala domácí výrobky. Co si budeme, místní jsou celkem kreativní. Když jsem vyšla ven, už začínala být tma.
Procházím postranní uličkou, abych se mohla dostat rychleji z náměstí do obytné části.
„Ale... Koho to tady tak osaměle máme?" „Není to ta čubka, která Markovi málem rozdrtila koule?" otočím se a uvidím před sebou bandu kluků. Některé z nich jsem ve škole neviděla, takže jsou pravděpodobně starší. Jen na ně ukážu prostředníček a chci odejít. Jeden mi však utekl ze zorného pole a chytne mě za vlasy. Škubne a já zády narazím o zeď. To mi vyrazí dech a jsem momentálně v ještě větší nevýhodě. Chtěla jsem mu dát pěstí, ale další z nich mi podkopnul nohy a já se svezla podél zdi. Rána pod oko mi zatměla před očima a sotva jsem vnímala svět.
Po pár minutách, kdy uznaj, že mě zmlátili dost, se smíchem odejdou. Odkašlu si a utřu si nos do rukávu. „Do hajzlu..." syknu, když na rukávu mám velkou skvrnu od krve. Teta mě zabije...

Rachel
Když mi docvakne, že na zemi sedí Emily, hned se k ní rozeběhnu. „Jsi v pořádku?" vykřiknu, když uvidím z blízka, jak vypadá.
„Jsem v pohodě," mávne rukou.
„Jsi špatná lhářka," řeknu.
„Ale lepší než ty," ušklíbne se a odklašle si, zakleje, když si otře roztržený ret do rukávu. Protočím nad její poznámkou očima a jakmile uznám za vhodné, že nezkolabuje, pomalu jí pomůžu na nohy. Nemůžu ji tady takhle nechat.
Dám si jednu její ruku kolem ramen a ona se o mně opře. Co si budeme, nevypadá na to, ale není to úplné peříčko. Ukazuje mi, kudy s ní mám jít.
„Nebolí tě náhodou tak nějak ta noha?" zeptá se mě rejpavě.
„Jsem na tom líp jak ty," je moje odpověď a dotáhnu ji domů. Zoe nevypadala překvapeně, ale ani spokojeně, málem jí nahubovala.
„Nechceš tu přespat, abys nešla další půlku města?" zeptá se mě učitelka, když se chci vypařit.
„Ne, děkuji. Musím domů. Už i tak mám zpoždění," řeknu a podívám se na Emily. Poradila jsem, co pomáhá na podlitiny a rychle zmizela. Jestli se zítra ve škole ukážu, bude to boží zázrak.

Emily
Nejdřív jsem chtěla odmítnout její pomoc, ale spolkla nadávky a nechala se doprovodit domů.
„Teto?" zeptám se, když mi pomůže se posadit. Vybavil se mi její výraz, když jsem se poprvé porvala ve škole a ona se to dozvěděla.
„No?"
„Taky to přijde že ten zraněný kotník má z domu?" položím otázku a sednu si na židli, teta mezitím přinese desinfekci a já se nepříjemně zaksichtím.
„Mám ten dojem. Měla celý kotník od modřin, říkala ale, že dělala judo, ale nevěřím jí nos mezi očima," řekne a zvedne mi bradu, aby se mi podívala na ty rány. Prý mám roztržený ret a modřinu pod okem. Pak nějaké škrábance, z toho se s rychle vylížu.
„A prej že já jsem tady ta špatná lhářka..." řeknu si pro sebe a uvažuju nad tím, jak přijdu na to, jakou má situaci doma.

Rachel
Stojím před dveřmi od domu a modlím se, ať je otec pryč. Svítila v obýváku televize, možná matka usnula. Prosím Bože, ochraňuj mě, pomyslela jsem si a otevřela dveře. Tiše jsem je zavřela a plížila jsem se ke schodům. V tu chvílí mi přiletěla facka něčím tvrdým tak silná, že jsem se skácela na zem. Rozsvítilo se světlo a já uviděla mou mámu s opaskem v ruce.
„Už jsi měla být dávno doma, kde ses loudala, mrcho?" odplivne si a já čekám další ránu. Prosím, ať otec není doma.

~~·~~