Symfonie duší

~4~

Emily
Ráno ignoruju překvapené pohledy a sednu si na svoje místo. Rachel není ve škole. Tohle mi přišlo ještě víc podezřelé, vzhledem k tomu, jak se včera chovala. Během přestávky jsem šla za tetou a zeptala se jí, jestli se nemůže podívat do školní databáze studentů a říct mi její bydliště. Zanesu jí úkoly a aspoň ji zkontroluju.

Rachel
Chrstla jsem si vodu na tvář a snažila jsem se být co nejvíc potichu. Matka šla sice do práce a otce jsem slyšela taky odcházet, ale nechtěla jsem to riskovat. Podívala jsem se na svou tvář a modřina po tom úderu páskem šla jasně vidět. Došla jsem si pro led a modlila se, že to zmizí. Všude po těle jsem měla modřiny a vyškubaný nějaký ten pramínek vlasů, ale to nešlo tolik vidět jako na té tváři. Takhle jsem nikam nemohla. Plus po včerejším zážitku s otcem jsem měla namožené svaly kolem čelisti. Takhle dlouho mít otevřenou pusu není příjemné.
Skoro celý den jsem strávila tím, že jsem se snažila, aby to co nejméně šlo vidět, nebo to nějak aspoň zamaskovat. Málem jsem vyletěla z kůže, když se ozval zvonek. Váhala jsem a přemýšlela, kdo to je. Když se zvonění ozvalo podruhé, hodila jsem si na tvář větší náplast a oblékla se do županu. Rozcuchala jsem si vlasy a snažila se vypadat nemocně.
Seběhla jsem schody a chytila za kliku. Prosím, ať to nejsou rodiče, pomyslela jsem si, prosím, ať si nezapomněli klíče... Stres ze mě opadl, ale zároveň se znovu objevil, když jsem otevřela dveře.
„Copak chceš, Emily?" zeptám se unaveně.

Emily
„Ahoj by říct stačilo," řeknu a slušnost jde stranou, jelikož jakmile otevřela dveře, ovanul mě zápach alkoholu a neunikla mi podezřelá náplast na tváři, pod kterou šla nepatrně vidět modřina. „Co jsi včera dělala?" nadzvednu jedno obočí a kývnu bradou směrem k jejímu líci.

Rachel
„Jen jsem včera večer zakopla na schodech a praštila se o zábradlí," zalžu a odkašlu si. V její tváři jsem nemohla rozeznat skoro žádnou emoci a když už ano, tak to nešlo poznat. „Poslyš, měla bys jít," řeknu a v periferním vidění uvidím láhev od piva na zemi, „není mi moc dobře."

Emily
Neunikne mi, že do něčeho trkne nohou. Vydá to cinkavý zvuk a hned mi je jasné, co to je. „Donesla jsem ti poznámky a taky úkoly. Jo a do ekonomiky se dělají-"

Rachel
Zahlédnu matku o pár domů dál. Už jde domů. Polil mě studený pot. „Dobře, děkuju, teď už vážně jdi, prosím," naléhala jsem a skoro jsem jí vytrhla sešity z rukou. Zamračila se.
„Co se děje-" nestačí dopovědět ani otázku a přistane jí ruka na rameni. Neuniklo mi, že Emily málem vyletěla ruka. Nervozitou polku.
„Ahoj děvčata, co je tvá kamarádka, Rachel?" promluví máma. Kousnu se do jazyka, abych se nerozbrečela. Matka umí být přesvědčivá.
„Spolužačka, jen mi přinesla úkoly," řeknu a snažím se, aby se mi hlas netřásl. „Už je akorát na odchodu."

Emily
Tý ženský to nesežeru. Ať uměla hrát a přetvařovat se sebevíc, mě neošálí.
„Jo," vysoukám ze sebe, nakonec se pousměju, „Brzy se hlavně uzdrav," s tím se otočím a odcházím, ale při tom počkám, až se zavřou dveře. Jakmile se tak stane, potichu se k nim zase přikradu a poslouchám. Uslyším křik. Následuje rána a další křik. Pomalu se vydám pryč a uvažuji nad možnostmi. Kdybych teď zavolala policii, nemuselo by to dopadnout pro Rachel dobře. Nevěřím policistům. Neumí nic vyřešit, ne všichni, ale s těmi, co jsem se setkala se vést rozumná řeč nedala.

Rachel
Tentokrát si dala pozor, aby mě neudeřila do obličeje. Sotva si ale můžu sednout a špatně se mi dýchá. Nějak ten obličej zamaskuju, udělám povinnosti, nebudu se těm dvěma ukazovat na oči a zítra normálně půjdu do školy, říkala jsem si večer, když už jsem ležela na posteli a držela jsem si u tváře led. Měla jsem pocit, že mi tkáň kolem obličeje začínala odumírat.

***

Emily
Dojdu do školy a uvidím, že Rachel už sedí na svém místě. Dojdu k ní a ona si vzápětí stoupne. „Máme angličtinu, ta bývá v jazykovce," řekne, ani se na mě nepodívá, vezme si věci jde do učebny. Když tam přijdu, lavice jsou po jednom a já si povzdechnu. Sednu si dozadu do volné lavice vedle té, kam si sedla Rachel. Bylo mi jasné že ví, že něco minimálně tuším.

Rachel
Seděla jsem v jazykovce a koukala se z okna. Musím se Emily vyhýbat. Nerada to dělám. Na jednu stranu se s ní chci opravdu moc spřátelit, ale bez kamarádů to bude lepší. Vyhovuje mi to tak víc, a hlavně jsem si už zvykla být bez přátel. Profesora Ackermana jsem nevnímala a jen jsem přemýšlela, jak udělat, abych s ní nemusela vůbec do kontaktu. Tvář mě pálila, nejspíš jsem to přehnala s tím ledem.

Emily
Sleduju celou dobu Rachel a ona je ke mně otočná skoro až zády. „Zoe? Co je zajímavé tolik na slečně Hope, že věnujete pozornost jí, a ne mému výkladu? Pojďte si sednout dopředu," řekne Ackerman a já musím spolknout chuť po něm hodit svou propisku. Vezmu si svoje věci, jeden kluk vpředu se taky zvedne a jde si sednout vedle Rachel. Sednu si úplně před profesora a zazubím se.

Levi
„A teď se laskavě věnujte mému výkladu," otočím se k ní zády k tabuli a napíšu vzorovou větu. Málem začnu skřípat zuby. Spratek jeden. Jen to, že její tetička dostala lepší pracovní místo neznamená, že jí to tady patří. Co si budeme, Hange je občas otravná, a to dost, ale tahleta mi dobře hýbe se žlučí.

Emily
Pokrčím rameny, ale stejně nedávám pozor. Angličtina je pro mě až moc jednoduchá a musím pořád přemýšlet nad Rachel a jejím problémem. Sjedu zadkem víc na kraj židle a zamyslím se. Učiteli neunikne, že nedávám pozor.

Levi
„Sedněte si normálně,ׅ" mám co dělat, abych nevybuchl, „Copak jsem teď říkal, Zoe?"

Emily
Zeptá se mě na látku, kterou tady vykládal. Naštěstí mám tu schopnost, že aspoň trochu dokážu vnímat, takže jsem řekla, o čem mluvil. „Zkoušíte mě, pane učiteli?" dodám ještě otázku po mé odpovědi.

Levi
Neodpovím na její otázku a jen už počítám minuty k tomu, abych nemusel ten přiblblej obličej vidět. Když studenti odejdou na další hodinu, posadím se a uvažuju nad tím, že jí pěkně zavařím na problémy.

***

Rachel
V hudebce jsem si musela sednout dopředu k oknu, vzadu bylo plno a stejně jak angličtině, tak vedle mě bylo volno. Emily přišla s novou učitelkou přesně na zvonění. Sedla si vedle mě a profesorka Zoe si začala chystat výuku. „Rozezpívala bych se s vámi a pak bychom zkusili něco nacvičit, co vy na to?" zeptá energicky Zoe. Její pohled na vteřinu padne na mě, ale já hned odvrátím zrak.

Emily
Povzdechnu si. Do zpěvu mi zrovna není a to doslova. O přestávce jsem s tetou řešila Rachel. Říkala, že to může nějak zkusit prověřit, jelikož tady funguje jako výchovný poradce. Opřela jsem si hlavu o dlaň a přemýšlela jsem, co mi včera teta řekla. Vlastně jsme se kvůli tomu pohádali, protože mi řekla, že s tím nic moc dělat nemůžeme. O přestávce jsem za ní byla a řekla jí, že je ve škole a aby si ji pak v hodině prohlédla. Když si všimla, jak Rachel vypadá, zamračila jsem se na ní. Omluvila se mi pohledem, což byl pro mě jasný důkaz, že uznává, že jsem měla pravdu.
Pár minut rozezpívání a pak se jde na normální zpěv. Vzpomněla jsem si na kluky z kapely a zastesklo se mi.

Rachel
Díky zpěvu se o něco líp uvolním a jsem ráda, že už mě tolik nebolí čelist. Zaslechla jsem jemný hlas Emily při zpěvu. Neřekla bych do ní, že by uměla zpívat, hlavně takhle jemně. Její hlas byl spíše tvrdý a když si na někoho otevřela pusu, byl pichlavý jak trny.
Po hodině zmizím ven s knížkou a sednu si do stínu pod strom. Dneska bylo trochu chladněji a byla jsem ráda, že mám to dlouhé oblečení. Nebyla mi zima a počasí stálo na mé straně. Upekla bych se jinak.

Emily
„Tohle je šílenost!" křikne na mě teta po tom, co jí vysvětlím svůj plán.
„Co je na tom šíleného?" nakloním hlavu na stranu jako pes.
„Všechno! Emily sakra... Dva dny zpátky jsi mi domů přišla zlacená do krve a už by ses chtěla prát znovu?" zamračí se na mě. Takže do toho půjdu sama. Co se dá dělat. „Kam jdeš? Ještě jsem s tebou neskončila!" křikne, ale já výročím z jejího kabinetu a zavřu tetě dveře před nosem. Vyjdu ven a kopnu do kamínku, že s ním málem někoho trefím. Na poslední dvě hodiny jsem se vykašlala. Poslala jsem tetě zprávu a šla domů. Nebo spíše běžela. Byla jsem plná vzteku a hořkosti k lidem.  Neboj Rachel, nenechám tě v tom.

~~·~~