Symfonie duší

~11~

Rachel
Emily odejde a já jdu za Hange. Chci teď nějakou společnost. Seděla v obýváku a akorát dotelefonovala. Ohlédne se na mě a já jí rovnou řeknu, že jde Emily ven.

Hange
„Nezazpíváme si ještě? U klavíru?" přiskočím k Rachel. Měla krásný hlas a mohla bych jej poslouchat pořád dokola.

Rachel
„Proč by ne?" usměju se a sedneme si ke klavíru zase jako posledně. „Dáme duet?" zeptám se tentokrát já.

Hange
„Znáš Tender Remains? Tohle byla Emily specialita, než začala hrát na kytaru," povím a vyčkávám na její odpověď.

Rachel
Zamyslím se. Název mi něco říká, ale nemůžu si úplně vzpomenout. „Asi ne," usměju se smutně.
„Tak poslouchej," oplatí mi vřelý úsměv a dá ruce na klávesy. Začne hrát jemné tóny a když se k tomu přidá zpěv, srdce mi chce puknout štěstím. Má duše tancovala po pokoji a tělo se kolébalo jemně do rytmu hudby, jako list ve větru. Když dohraje, moje hlava klesne na její rameno a já vnímám dozvuk v místnosti.

Hange
Opře si hlavu o moje rameno a mě určitě zrůžověly tváře. Naposledy se mě takhle dotýkala Agháta, když nebudu počítat mou neteř. Chtěla jsem něco říct, ale slova se mi zasekla v krku a já cítila, jak se mi stahují všechny svaly.

Rachel
Rozeznělo se ticho a já konečně otevřela oči. Nasucho jsem polkla a říkala si, jak z této trapné situace ven. „Mohla bych tě obejmout?" vyletí ze mě najednou a mám chuť si za to nafackovat. Co to se mnou je? „Nevadilo by ti to?" zkoušela jsem to zachránit.

Hange
Trochu mě zarazilo, když se zeptala na obětí. Ale zavrtěla jsem hlavou, že mi to nevadí a její paže se chvíli na to obmotaly kolem mého pasu. Nejistě jsem ji objala kolem ramen. Bylo to zvláštní, ale příjemné zároveň. Přišla jsem si, jako kdybych teď prožívala něco, co jsem už dávno ztratila.

Rachel
Říkala jsem si, kdy jsem někoho objala naposledy. Myslím přesně takhle, když nebudu počítat objetí od Emily, která má tendenci se pořád pošťuchovat.
„Děkuju," zašeptám do jejího trička a v tu chvíli na sobě cítím její pohled.
„Za co děkuješ?"
„Za všechno, co jste pro mě udělaly," odpovím na její otázku a vnímám to příjemné teplo, co z ní vychází. Objala mě někdy moje máma vůbec?

Hange
„Poděkuj mojí šílené neteři. Naše celá rodina je šílená, ale na Emily zatím nikdo nemá. Nebýt ji, bůh ví, jak by to dopadlo," řeknu a usměju se. Opravdu netuším, co bych bez ní já i Rachel dělala. Cítím se trochu špatně za to, že jsem se s Emily předtím pohádala, ale asi to tak mělo být.

Rachel
Uchechtnu se tomu. „Ano, je šílená," povím a zase mi je trochu trapně. Dobře, to by stačilo Rachel, řekne můj hlásek v hlavě. Dám jí zase dostatek osobního prostoru. „Zazpíváme si něco spolu? Tentokrát bych dala už opravdu ten duet," řeknu.

Hange
Odtáhne se a na místech, kde se mě dotýkala, mě ovane chlad. „Klíďo píďo! Chtěla bys nějakou speciální?" nakloním k ní hlavu.
„Co navrhuješ?" koukne na mě.
„Já se ptala první, zl-" zastavím se dřív, než to dořeknu a usměju se. Vážně jsem jí teď málem řekla zlato?

Rachel
„No třeba... znáš Thousand years?" podrbu se na zátylku. Sice je ta písnička hodně známá, ale i tak se raději zeptám. Taky patří k jedné z těch smutnějších. A když si to tak uvědomím, převážně i poslouchám smutnější hudbu, ale dneska mi Emily ukázala, že i ty víc pozitivní mají svůj potenciál.

Hange
„Kdo by ji neznal?" řeknu, a i přes to, jak tato písnička smutná je, začnu dělat doprovod.

Rachel
Zpívaly jsme a hrály. Občas když to jedné z nás ujelo trochu víc, tak jsme se hodně smály. Povídaly jsme si a v ten moment jsme slyšely bouchnutí dveří a následně kroky po schodech nahoru. Hange se hned zvedla, ale zarazila jsem ji se slovy: „Jdu tam." Vyběhla jsem schody a slyšela zámek u dveří z koupelny. „Emily? Je všechno v pořádku?" zaklepu na dveře.
„Jsem v pohodě. Jen se osprchuju a půjdu už spát, dobře?" uslyším utlumeně.
„Dobrá. Kdyby se cokoliv dělo, tak jsme dole, ano?"
„Jo," zaslechnu potichu a otočím se, abych šla zpátky, ale málem vrazím do Hange. „Nevíš, co se s ní děje?" zeptám se jí rovnou.