Symfonie duší

~5~

Rachel
Uplynuly dva týdny a už byl konec září. Modřina na tváři už dávno zmizela, ale agresivita rodičů ne. Seděla jsem venku v mikině u stromu a byla ráda za sluníčko. Byla jsem ponořená do čtení, a to mě aspoň trochu uvádělo do klidu. Otec se včera večer vrátil hodně opilý a málem praštil i matku. Myslím, že si nás dvě spletl. Je docela nepříjemné, když si uvědomím, jak moc jsem si na mámu vzhledově podobná. Emily mě pořád pronásledovala ve škole, ale po těch čtrnácti dnech se mnou neprohodila ani slovo. Doufám, že jí to brzy přejde a dá mi pokoj.
Povzdechnu si. Když otočím na další stránku, padne na mě větší stín než před tím. Podívám se nahoru a uvidím Emily. Nedělá mi to jednoduchý. Ani trochu. „Potřebuješ něco?"

Emily
Bez zeptání si k ní sednu a dívám se před sebe. „Hele," začnu po chvíli ticha, „myslím, že víš, že něco tuším. Jak se daří doma?" položím otázku a nastane nepříjemné ticho. Cítila jsem, že se malinko napnula. Pokrčím nohy v kolenou, dám je od sebe a opřu i o ně předloktí. „Vím, že si doma prožíváš peklo a ráda ti pomůžu z něj pryč."

Rachel
„Nepotřebuju pomoc," řeknu a snažím se být v klidu. Ví to, určitě už nějakou dobu. Vstanu a chci se vydat do třídy.
„Rachel?" zastaví mě. Ohlédnu se na ni. „Já nepomáhám jen tak někomu. A když už pomáhám, tak se mě nezbavíš," řekne mi. Opětuju jí pohled a raději bez jakékoliv odezvy odejdu.

Emily
Zamračím se. Paličatá. Ale já se jen tak nedám. Skončí i poslední hodina a já se vydám domů. Teta má ještě něco na práci, takže přijde později a to se mi hodí. Doma jsem si přehodila oblečení a zadívala se na sbírku nožů. Hmm... Popadla jsem ten nejmenší a strčila si ho za pásek. Dala jsem si kapuci a vydala se před jejich dům, kde jsem se schovala do keřů. Přijdu si jak stalker, ale musím tady takhle počkat na správou chvíli.

Rachel
Domů jsem šla co nejpomaleji. Vrtalo mi hlavou, co mi dneska řekla Emily. Bože, seslal jsi ji sem z nějakého důvodu? ptala jsem se v myšlenkách pořád dokola, až jsem se dostala domů. Strnula jsem přede dveřmi. Už bylo šest večer a slunce pomalu už zapadalo za horizont V obýváku se svítilo.
Stála jsem tam sama nevím jak dlouho upřímně. Ale bylo to dostatečně dlouho pro to, aby se setmělo. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem volat o pomoc, chtěla jsem všechno říct Emily a omluvit se jí, že jsem lhala. I přes to jsem chytila za kliku. Asi to tak má být. Pokud to tak chce bůh, tak to tak být musí. To mi říkávala máma, když jsem byla malá. Bůh chtěl, aby se ke mně chovali tak, jak se chovali.

***

S brekem jsem se choulila v rohu kuchyně, pořezaná všude možně od střepů, co ležely na zemi. Pálilo to a štípalo. Chytil mě za moje plavé vlasy a zaklonil mi hlavu. „Podívej se mi do očí," řekl. „Kurva podívej se mi do očí!" začal mi křičet z bezprostřední blízkosti do obličeje a já ucítila silný pach whisky. Uslzenýma očima jsem se mu podívala do tváře a já viděla ten úsměv.
„Prosím... U-už ne..." vydala jsem ze sebe, díky čemuž mi přistála facka. Zatáhl mě za vlasy a vláčel tak moje tělo po podlaze.
„Přestaň kňourat sakra a vstaň!" motal se otec a málem mě přimáčknul ke zdi. Chytil mě za holou paži a zmáčkl. Vypískla jsem úlekem z bolesti a snažila jsem se zvednout, abych ho poslechla. Dotáhl mě ke schodům a už mě chtěl táhnout nahoru. Rázem se ozval hluk.

Emily
Jakmile světlo v jednom z pokojů zhaslo, neuniklo mi, že se něco dělo o místnost vedle. Řekla bych, že to je kuchyně. Připlížila jsem se pod okna, kde byla tma. Rychle jsem to prohlédla. Nikde nikdo, pomyslela jsem si a všimla si nekvalitních oken. Aspoň nemusím hledat šutr nebo cihlu. Před oknem rostl starý ořech, a tak jsem toho využila. S menší námahou jsem prokopla okno. Jeden ze střepů se mi zabodl při rozbití do lýtka. Kousla jsem se do rtu a proskočila dovnitř. Bylo ticho. Sehla jsem se rychle pro prázdnou flašku od piva.
„Dělej! Nic ti není ty simulantko!" zaslechla jsem křik. Pomalu jsem se připlížila ke dveřím a na zemi jsem viděla nahou Rachel, celou od modřin a zády ke mně nad ní se skláněl chlap, který se dost kymácel.
Neváhala jsem a přikradla se k němu, zezadu jsem ho praštila lahví po hlavě, zavrávoral a já ho zezadu zaškrtila paží. Druhou rukou jsem mu přiložila ke krku nůž a prohnula jsem mu záda tak, aby byl tak akorát mé výšce. Zacouvala jsem s ním ke zdi, abych měla oporu a všimla si té ženy, jak přiběhla z horního patra a chtěla běžet zpátky.
„Stát! Jinak se jeho hlava bude kutálet po zemi!" křiknu k ní a nůž mu přitlačím ke krku tak, aby mu rozřízl vrchní část pokožky a vyteklo tak trochu krve. Žena se zastavila a chtěla něco říct, ale já přitlačila na nůž a ten chlap začal prosit a škemrat. Vyměňovala jsem si s ní pohledy a malinko jsem se pousmála, když zůstala stát a jen mě probodávala pohledem. Záleželo jí na něm.
Druhou rukou jsem rychle sáhla pro svůj mobil, kde jsem už měla vyťukané číslo na tetu a dala to na vyzvánění. Hodila jsem ho po Rachel a ten přistál vedle ní. „Vím že jsi teď úplně bezmocná, ale kurva seber se a požádej o pomoc mojí tetě!" křiknu po ní a doufám, že protentokrát nebude paličatá. Shodila jsem toho chlapa na zem a zkroutila mu ruce bolestivě za záda tak, že stačilo jen malinké škubnutí a obě ruce má vykloubené. „Vy tam! Běžte tamhle ke zdi!" křiknu po té zmiji. Připadám si už jako polda, pfuj. Ale nesmím chybovat.

Rachel
Matka kolem mě projde a když mě chce kopnout, Emily přitlačí na tátu a vykloubí mu ruku. Vím moc dobře, že máma tátu miluje, a ne málo. Místností se rozezněl bolestivý křik, ale tentokrát to nebyl můj. Malátně jsem rozeznala z mobilu, který měl rozbitý displej, vyděšený hlas profesorky Zoe: „Emily? Kde sakra jsi?!"
„Pomoc..." řeknu rozklepaně a málem omdlím. Díky té facce se mi motá dost hlava a divím se, že jsem ještě při smyslech.

Emily
Usměju se když, zaslechnu tiché pomoc a pak to, že Hange položila hovor. Za chvíli tady budou. Za chvíli bude po všem, Rachel.

Rachel
Málem jsem omdlela, když se otevřely dveře a kroky rychle spěchaly k mému tělu. Někdo mě zabalil do deky a mluvil na mě. Nedokázala jsem pořádně vnímat a skoro jsem omdlela.

Emily
Slyšela jsem sirény. Jakmile zaklepali policisté na dveře, přikázala jsem té ženské, ať otevře. Pustila jsem nůž a dala ruce za hlavu. Tohle jsem si už zažila. Teta vběhla do domu společně s policií, i když jí přikázali zůstat venku. Uviděla mě a zamračila se. Pousmála jsem se a kývla k Rachel, která byla na pokraji sil. Teta vysvětlila, že má zdravotnickou školu a začala s ošetřováním Rachel. Ty dva si vzala policie a mně taky. Musím na stanici z toho důvodu, že jsem neoprávněně vznikla na cizí pozemek a ohrožovala cizí život. Odvedou mě do auta a odvážejí na stanici. Ještě poslední pohled věnuji tetě, která se s nečitelným výrazem dívá na auto, které mě odváží. Jsem zase v problému. To není dobré.

Rachel
Probere mě světlo do očí. „Zorničky reagují dobře," řekne cizí hlas. „Děkujeme za pomoc, paní?"
„Slečna Zoe, nejsem vdaná a je to moje žačka. S neteří jsme měly podezření na domácí násilí," uslyším profesorku.
„Omlouvám se..." řeknu a vnímám to příjemné teplo na mém bolavém těle. „Má kvůli mně problém, že ano? Nechtěla jsem-" zlomí se mi hlas a začnu brečet. Uvidím výraz profesorky.

Hange
Otočím se na ni překvapeně. „Ne. Může si za to sama. Je šílená po svém otci," založím si ruce na hrudi. „Sice má problém po delší době, ale i tak ji potrestám ještě doma. Navíc ji můžeš jen děkovat. Kdyby to neudělala, dost možná by to bylo dopadlo hůř," řeknu a skloním se k ní, aby mě lépe viděla. „Jak je ti?" zeptám se a vidím, že šilhá a oči jí poskakují všude kolem. Ani mi nedojde, že jí nevykám.

Rachel
Lhát nemělo cenu. „Všechno mě bolí," řeknu a sípavě se nadechnu. „Všechno je to moje vina, kdybych Emily řekla hned pravdu, nemusela by... Kde je vůbec?" začnou mi téct slzy a rozbolí mě hlava. Hned to zkusím ale zadržet.
„Vezou jí na policii, udělala docela vážné... činy."

Hange
Po tom, co jí to řeknu se podívá na oblohu a vidím, jak začne rudnout. Pohladím jí po vlasech. Ta holka teď potřebuje nejvíc psychickou podporu. „Notak... Klidně se vybreč znova, uleví se ti," řeknu. Přeci jen, za chvíli ji povezou do nemocnice a nebudu moct jet s ní, jelikož nejsem rodina. Ležela na nosítkách a jeden ze záchranářů ji obvazoval nohu, ze které dost krvácela.
„Ve škole máme psychology, za kterými můžeš kdykoliv přijít. Nebo můžeš i za mnou, pokud ti nebude nejlépe, dobře?" řeknu a ona se slzami přikývne. Pak mi zazvoní telefon s tím, že se mám další ráno stavit na záchytku. Proboha Emily...

~~·~~