Symfonie duší

~21~

Emily
Vzala jsem si věci a šla do areálu, kde jsme byli ubytováni. Vlezla jsem si do naší chatky a převlékla se. Zamkla jsem se v koupelně, sedla si na zem a koukla do prázdna. Po chvíli se mi tvář zakroutila do výrazu plný bolesti a tiše jsem se rozbrečela jako malé dítě. Že jsem sem nakonec jela, pomyslela jsem si hořce.
Když jsem ze sebe dostala všechny natlakované emoce ven, opláchla jsem si obličej a zadívala jsem se na svou ubrečenou tvář, kterou jsem nenáviděla víc a víc. Povzdechla jsem si a když se tak nějak uklidnila, rozhodla jsem se zajít si do jídelny, kde byl mimo jiné i automat, a koupit si čokoládu, kterou jsem měla v plánu do sebe dostat i přes to, že mi hlásek v hlavě radil, abych to nedělala. Umlčela jsem ho tím, že to bude jako jeden z důkazů pro Rachel, že normálně žeru.
Skočila jsem do postele a přemítala, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Otevřela jsem ji, ale nemohla se přemluvit k tomu to sníst. Nejdřív si zacvičím, abych ještě něco spálila a pak do sebe dostala ten humus.

***

Vyčerpaně jsem se osprchovala pod ledovou vodou a vrátila se pak do postele. Došlo mi, že potřebuju něčí společnost. Vrátit se na pláž? Nepřichází v úvahu. Vzala jsem mobil a chtěla zavolat Lucasovi, ale měl tam jen hlasovou schránku. Sakra. Nejspíš s klukama nacvičuje, takže nebude dostupný ani jeden. Povzdechla jsem si a v ten moment si všimla nepřečtených zpráv:

‚Co se stalo?'

‚Všechno ok?'

‚Emily?'

Už před nějakou dobou mi ty zprávy přišly. Naklikala jsem odpověď:

‚Nic extra. Máš chvilku?'

Levi
Vyrušilo mě zabzučení mobilu. Otráveně jsem ho vzal do ruky. Emily.

‚Mám čas. Všechno dobrý?' zeptal jsem se znovu. Když se mě šla zeptat, jestli může odejít na ubytování dřív, vypadala vyřízeně. Věděl jsem, že se něco stalo.

Emily
‚Neotravuju?' zeptám se pro jistotu. Nechci mu být na obtíž. Dost možná teď pracuje nebo tak a já ho vyrušuju.

Levi
‚Ty nikdy. Děje se něco?' přitlačím trošku. Zajímá mě, proč byla tak skleslá. Vážně se o ní zajímám? Levi... pomyslím si zahořkle a protočím očima nad svým chováním. Zajímat se o toho spratka a ještě s ní komunikovat takhle... pf...

Emily
‚Tak trochu. Nemám zrovna nejlepší náladu, ale to je jedno. Jen potřebuju někoho slyšet' napíšu a pak ještě dodám: ‚Mohla bych ti zavolat?' aspoň budu podle hlasu blíže k tomu, kolik mu tak je. Třeba bych pak i možná tušila, s kým mám tu čest.

Levi
‚Pomiň, ale jsem v práci a úplně to nejde' Skvělý. Teď si bude o mně myslet, že jsem nějaký starý pedofil a že se vyhýbám většímu kontaktu, než jsou zprávy.

Emily
‚Dobře. To nebudu rušit. Až budeš mít čas na psaní, tak se kdyžtak ozvi' naklikala jsem odpověď a čekala na odezvu.

Levi
‚Jak jsem řekl, nerušíš. Jenom je tu dost lidí a mluvit úplně nemůžu. Psát ale jo' odepíšu a říkám si, že až to zjistí, tak mě asi zabije. Možná bych s tím měl přestat. Kdybych se s ní sešel, asi by mě na místě zabila a kdybych s ní telefonoval? Nejspíš by mi to okamžitě položila a zabila by mě ve škole. Nebo by mě překvapila s kudlou v noci u mé postele.

Emily
Usměju se. Jsem ráda, že nikoho neotravuju. ‚No... Už mi řekneš, od koho máš moje číslo?' zeptám se znovu. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.