STEREO HEARTS/Pedri Gonzalez

CHAPTER 36

“ Nat. Nat vzbuď se.” otevřela jsem oči a první věc co jsem spatřila byl Pedri který se usmíval od ucha uchu. „ Ahoj.” řekl a vtiskl mi polibek do vlasů.

„ Ahoj.” odpověděla jsem mu unaveně. Voda jsem že tady s náma Care ani Pablb. Vlastně vůbec nikdo.„ Kde jsou všichni?” Zeptala jsem se ho.

„ Už odešli a my bychom už měli jít taky.” řekl mi Pedri a já kývla. Vystoupili jsme z letadla a šli jsme za mým tátou.

„ Ahoj tati.” řekla jsem mu a on se usmál.

„ Ahoj. Pojedeme domů ano? Pedri pojedeš s náma nebo?” zeptal se ho táta.

„ No. Pojedu svým autem domů. Navíc musím vzít Fera a musím se připravit na trénink.” Pedri se omluvil a táta chápavě kývl. Po chvilce přišla Care a Pablo. Objali jsme se a oni pak řekli že už musí jít.

„ Já už taky půjdu. Vyzvednu tě před tréninkem.” řekl mi Pedri a já kývla. Krátce jsme se políbili a Pedri pak odešel i s Ferem a já jsem šla s tátou do jeho auta. Nasedli jsme a jeli jsme.

„ Tak uhm jednu noc jsem slyšel z jednoho pokoje divné zvuky a doufám že to nebylo z toho vašeho.” řekl táta.

„ Ne. Gavi a Care byli moc hlasití a jestli jsi to slyšel ty. Tak to muselo slyšet nejmíň šest lidí kteří měli pokoje okolo.” odpověděla jsem.

„ Takže ty a Pedri jste to ještě...?” tady jsem tátu přerušila.

„ Panebože tati.” řekl jsem ale táta pořád čekal na moji odpověď. „ Ne. Ještě jsme to ehm nedělali.” řekla jsem mu a on si oddechl. Já jen nad tím protočila očima a uchechtla jsem se. Konečně jsme dorazili domů. S tátou jsme vynosili nějaké věci a přeskáče dali ke krbu.

„ Půjdu udělat oběd. ” oznámil mi táta a já kývla. Přišla jsem k přeskáčům a začala vytahovat ty gumáky z těch lyžáků. Po nějaké době jsme všechny gumáky konečně vytáhla. Stoupla jsem si a táta mi už nandával jídlo.

„ Děkuji.” poděkovala jsem mu a začali jsme jíst. Když jsme to dojedli tak jsme dali talíře do myčky a šli jsme si sednout do obýváku a koukali se na Legends of tomorrow.

Uběhla hodina a táta se pořád koukal do telefonu. „ Děje se něco?” zeptala jsem se ho starostně.

„ Ne.” zalhal. Poznám když lže. „ Tak jo. Něco se děje. Už potřebuju jet na stadion. Musím vyřídit nějaké papírování když zítra odlétáme. Mám tě tam hodit nebo pro tebe Pedri přijede?” zeptal se mě.

„ Uhm. Pedri pro mě přijede. Nedělej si starosti.” řekla jsem mu a táta se pousmál. Naklonil se ke mě a políbil mě na tvář.

„ Dobře. Tak se měj Tasho.” řekl mi a než jsem stihla odpovědět tak už byl pryč. Jen jsem pokrčila rameny a dal se koukala na seriál. Po asi hodině jsem zjistila že tady Pedri za chvíli bude tak jsem se zvedla a šla jsem se chystat. Vzala jsem si na sebe tohle.

A udělala jsem si malé copánky.

Vzala jsem si telefon a šla jsem před barák. Jen chvíli jsem čekala a Pedri přijel před dům. Nastoupila jsem a hned jo políbila. „ Ahoj.” pozdravila jsem ho a on se sladce usmál a znovu mě políbil.

„ Ahoj.” pozdravil mě zpátky a já se usmála.„ Tak jedeme vyzvednout Care a Gaviho.” zavelel a já kývla. Chvíli bylo ticho protože jsem pořád přemýšlela o zítřejším zápasu. Pedri poznamenal že se něco děje.

„ Hej Tash. Děje se něco?” zeptal se mě starostlivě.

„ Ne.” zalhala jsem ale pak jsem si uvědomila že Pedri o mě ví teď nejvíce takže by to mohl vědět. „ Já jen. Bojím se že zítra uvidím někoho koho jsem naposledy viděla před devíti lety a nedopadlo to nejlépe.” věděla jsem že Pedri ví o čem mluvím tak jsem to nechtěla moc rozebírat. Dal mi ruku na stehno a smutně se pousmál.

„ Budu s tebou na každém kroku. Kam půjdeš,tam půjdu i já. Nemusíš se bát.” řekl mi a já se na něho pousmála.

„ Děkuju.” řekla jsem mu a Pedri se uchechtl.

„ Nemusíš mi děkovat Nat.” přijeli jsme ke Gaviho domu a všude byli fanoušci kteří teď přešli k našemu autu. Pedri napsal Gavimu že už čekáme před domem a Gavi mu odepsal že už jdou. Vyšli z domu a vybojovali si cestu až k autu. Nasedli a konečně jsme jeli na trénink.

„ Zdar lidi. Jak jste se měli?” zeptala se nás Care když se připoutala.

„ Zdarec,hele docela dobrý, ale strašně mi chybí to lyžování.” postěžovala jsem si.

„ Přesně. A taky snowboardy.” dodal Pablo.

„ Tam teď jsme zpátky v Barceloně, je čas se soustředit na fotbal.” řekl Pedri a já mu dala ruku na jeho stehno. Na chvíli se na mě podíval a usmál se a pak se díval zpátky na cestu. Po nějaké době jsme dojeli na stadion a šli jsme dovnitř. Kluci šli do šaten a já s Care jsme šli dál až na hřiště. Táta nás poznamenal a přišel k nám.

„ Ahoj.” pozdravili jsme ho s Care zároveň.

„ Ahoj.” odpověděl nám a zase se na nás ani nekoukl. Měl v ruce nějaký papíry a koukal se do nich.

„ Uhm. Mohla bych se zeptat?” zeptala se Care táty. To byl pro mě signál jít trochu dál od nich. Po asi minutě spolu domluvili a kluci začali chodit na hřiště.