STEREO HEARTS/Pedri Gonzalez

CHAPTER 19

Three weeks later
Už týdny jsem chodila na nějaké rehabilitační cvičení a taky jsem se někdy šla podívat na trénink.
Stav Care se taky začal zlepšovat. Dneska hrajou holky ale i kluci. Přemýšlela jsem kam jít. Na volejbal nebo jít podpořit svého kluka a kamarády na stadion.
Prevlikla jsem se a šla jsem do kuchyně kde už byl táta.

„ Bon dia.” pozdravil mě.

„ Bon dia.” odpověděla jsem mu a vzala jsem si jablko a sedla si ke stolu.

„ Jdeš dneska na zápas?” zeptal se mě když mi podal sklenici vody.

„No ráda bych ale nemůžu.” řekla jsem opatrně ale to tátu stejně naštvalo.

„ Proč zase?” řekl naštvaně. Koukla jsem se na svoje boty smutně a vině. Vím že to není moje vina ale stejně se cítím vině.

„ Holky hrají dneska důležitý zápas. A potřebujeme vyhrát abychom se dostali do ligy mistrů.” vysvětlila jsem. Táta třískl do stolu a já jsem leknutím poskočila.

„ Zase ten tvůj pitomej volejbal. Ani nevíš jak se hraje. To ani jednou nemůžeš vynechat a jít mě podpořit?” zeptal se mě.

„ Promiň ale nemůžu.” řekla jsem a on zase praštil do stolu. Vzal klíče a odešel z domu a nezapomněl prasknout dveřmi.
Začali mi téct slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě před týdnem jsme byli vpohodě a teď to bude zase bitevní pole.
Vzala jsem si mobil a šla jsem pryč. Technicky vzato jsem šla na stadion si znovu promluvit s tátou.

Konečně jsem dorazila na stadion. Kluci dneska měli trénink takže tak bude Gavi,Pedri i Care vzhledem k tomu že Gavi pořád spí u Care .
Přišla jsem a šla jsem si rovnou sednout na tribunu . Táta si mě hned všiml ale ignoroval mě.
Pochvilce za mnou přišel Ferran.

„ Ahoj.” řekl a sedl si vedle mě.

„ Čau.” řekla jsem smutně.

„ Co se děje?” zeptal se mě.

„ Můžeš hádat.” řekla jsem a kývla jsem směrem k tátovi a Ferran hned věděl o čem mluvím.

„ Je to kvůli dnešnímu zápasu?” zeptal se mě.

„ Jo. Byl naštvanej protože tam nebudu a půjdu místo toho na volejbal .” postěžovala jsem si a Ferran mě objal a já se smutně pousmála.

„ Jestli chceš tak s tebou dneska můžu jít na ten zápas. Vím že je to pro tebe důležitý.” řekl mi a já ho ještě jednou objala.

„ Děkuju. A budu moc ráda když se mnou půjdeš.” řekla jsem a Ferran se chápavě usmál a šel zase na hřiště.
Pochvilce přišel Gavi, Pedri a s němi i Care. Všichni tři viděli můj smutný obličej. Nechtěla jsem s něma mluvit. Dokonce ani s Care tak jsem sešla z tribuny a šla jsem dovnitř na chodbu.

„ Nat. Nat. Počkej.” slyšela jsem za sebou.

„ Co je Pedri?” zeptala jsem se ho když jsem se na něho otočila.

„ Co se děje? Udělal jsem něco?” zeptal se.

„ Vždycky ti jde jenom o sebe. Už dospěj pedri.” byla jsem naštvaná.

„ Přijdeš aspoň dnes na zápas. Podpoříš mě?” zeptal se znovu.  Uklidnila jsem se a znovu jsem se na něho otočila .

„ Dnes ne.” řekla jsem. To ho asi naštvalo.

„ Proč? Musíš jít za doktorem? ” zeptal se. „ Řekni mi co se děje Nat?” zeptal se mě znovu.

„ Nech mě být Pedri. Vážně běž se věnovat tomu stupidnímu fotbalu.” řekla jsem naštvaně.