STEREO HEARTS/Pedri Gonzalez

CHAPTER 33

„ Překvapení." řekl nadšeně Fer. Pedri k němu hned přišel a obejmul ho. Pablo taky a Fer se pak koukl na mě. „ Dneska chci ten závod Hernández." řekl mi vážně. Pak se usmál a já taky. Objali jsme se a Fer se pak koukl na Care.

„ Oh. Fere tohle je moje sestřenice Caroline a Care tohle je Fer. Pedriho brácha." představila jsem se. Oba si podali ruce.

„ Moc mě těší Care." řekl ji Fer.

„ Mě taky." chvíli bylo ticho.

„ Tasho. Mohla bys mě tady provést a ukázat mi kde budeme dneska závodit?" zeptal se mě Fer.

„ Jo. Tak jdeme." řekla jsem. Viděla jsem
že Pedri a Care taky chtěli někam jít ale Pablo je zastavil.

„ Vy dva nikam. Potřebuji s vámi o něčem mluvit." řekl jim Pablo a ti tři zalezli do pokoje.
S Ferem jsme to tak nějak celé prošli a šli jsme zpátky do společenské místnosti kde seděl Frenkie,Kounde, Balde. No ti kteří s námi včera byli na svahu a natáčeli náš fail.

„ Nazdar flipařko." pozdravil mě Frenkie.

„ Nazdar ochlasti. Tohle je Fer ale předpokládám že ho už znáte. Na dva dny tady zůstane." řekla jsem jim a všichni se na sebe šibalsky podívali. „ Ne ať vás to kluci ani nenapadne." napomenula jsem je.

„ Vždyť jsme nic neřekli." bránil se Rapha. Šla jsem k nim a sedla jsem si doprostřed pohovky.

„ Nebudete ho opíjet." řekla jsem jim.

„ Hej Fere. Nechceš jít dneska s náma do klubu? Závody můžete nechat na zítřek." zeptal se ho Ferran. Všichni jsme se
koukli na Fera.

„ Jo proč ne." řekl a šel si sednout k nám. Kluci sledovali televizi a samozřejmě sport.

„ Na co čumíte?" zeptala jsem se jich.

„ Na tebe. Jak jsi hrála proti madridu." odpověděl Ansu. Zrovna jsem šla na hřiště. Chvíli jsme se koukali a pak do pokoje přišla Care,Pedri a Pablo. Zvedla jsem se a šla jsem pryč. Nevím proč. Prostě dneska nemám náladu s něma mluvit. Ale bohužel na chodbě jsem potkala tátu.

„ Ahoj. Zrovna jsem tě hledal." řekl mi táta.

„ Teď ne tati." řekla jsem trochu unaveně.

„ Ale ano. Pojď se mnou." řekl mi a šli jsme do jeho pokoje. Sedla jsem si na postel a viděla jsem jak táta stojí asi dva metry naproti mě. „ Co se děje?" zeptal se mě.

„ Nic se neděje." zalhala jsem.

„ Ale no tak Tasho. Poznám když lžeš. Kluci říkali že jdou dneska do klubu. Můžeš jít s něma." navrhl.

„ Nechci tam jít." odpověděla jsem upřímně. Táta šel ke mě a klekl si přede mě.

„ No tak. Řekni mi co se děje?" zeptal se znovu a a mě začali stékat slzy.

„ Já nevím. Dávám si za vinu to co se stalo včera. Měla bych si to dávat za vinu ale neměla bych až tak moc. A do toho si ze mě a Pabla dělají Care a Pedri srandu. Jo je to vtipný." odmlčela jsem se. „ Je strašně vtipný že jsme s Pablem jeli večer opilý na skokánky a oba jsme se vysekali. Je strašně vtipný že jsme si mohli zničit život kdybychom dopadli špatně." řekla jsem zlomeným hlasem.

„ Byli tam s vámi kluci. Proč vás nezastavili." zeptal se mě mile táta.

„ Všichni co tam byli, byli na mol stejně jako já a Pablo. Já jen. Moc si nemyslím že to je vtipný. Ale nechci Care a Pedrimu kazit radost si z nás utahovat." svěřila jsem se a táta mě objal.