Temná stránka

2.kapitola - Smrtijedi?!

"Trochu jsem o prázdninách cvičil, pane profesore." řekl pravdivě.

"A jak je tedy možné, že vám Pán zla vlezl do hlavy?"

"Zapomněl jsem si před spaním pročistit hlavu, tak možná proto," odpověděl a zatvářil se jak neviňátko, na což mu muž neskočil.

"Aha, tak vy jste zapomněl," řekl jako by mu nevěřil, také to potvrdil pořádnou dávkou sarkasmu v hlase.

"A kde jste se naučil tak dobře odolávat nitrozpytu?"

"Jak jsem říkal, cvičil jsem." odsekl, protože ho ty narážky začaly štvát. A taky se nechtěl přiznat se svými schopnostmi.

"A kdo si myslíte, že je ten chlapec z věštby?" nadhodil radši jiné téma, aby se neschýlilo ke rvačce. I když by mu to nevadilo, tak chtěl nějaké ty odpovědi.

"Netuším, ale určitě někdo ze strany Voldemorta. Pochybuju že by někdo zlý byl na naší straně nebo v ústraní. A jestli chodí do Bradavic, tak jedině z vaší koleje. Máte jiný názor?'' Svému profesorovi tím malém vyrazil dech. 'Tak ten určitě není po Potterovi' pomyslel si.

"Ne, ani ne." odpověděl. Kdyby Harry mohl, tak by rozesmál na celou místnost. Podle nej není nic zábavnějšího než vidět Snape, když mu dojdou slova.

"Nevíte o někom, pane?"

"Mám pár tipů, ale nikdo z nich není temný." Snape vypadal zamýšleně, ale nahlas by to nepřiznal.

"A nemá Voldemort náhodou nějakého syna? O kterém by třeba nevěděl?" Jo, Harry si s ním hrál. Chtěl po něm odpovědi, ale také zábavu.

Netopýra ty otázky zarazili. 'Jak může být ke mě tak sebevědomý, nikdo není na mě takový. Ani Draco ne.' pomyslel si.

"Za prvé netuším, za druhé pochybuji že by k nám byl Pán zla tak důvěrný a za třetí to není vaše věc," zasyčel tím známým chladným tónem, aby chlapce zastrašil. Ten se ale nedal.

"A nevíte, kde bych mohl najít nějaký rodokmen Zmiozela?" zeptal se duchtící po odpovědi.

"Jeden určitě bude na hradě Pána zla, další v Bradavicích a dál nevím. A teď já. Proč vás tohle všechno zajímá?" 'Tak a vyklop mi to, Pottere.' řekl si pro sebe.

"Jsem přece 'Chlapec, který přežil', měl bych vědět proti komu stojím. Když mě chce zabít Voldemort, tak jaká je šance, že jeho syn nebo kdo bude chtít něco jiného? I kdyby to byl někdo, koho neznáme, jsem přece na dobré straně a známý po celým světě," řekl jistě, jako by to měl nacvičené.

"Chápu, takže očividně máte strach," ušklíbl se nad svou poznámkou. Zato Harry ho propálil pohledem a kdyby mohl, skončil by jako jeho strýc, tak, že by si nyní nepamatoval ani svoje vlastní jméno.

"Nemám strach,'' zasyčel bezcitně, až muži vedle něj naskočila husí kůže. Někoho mu strašně připomínal, ale ani za Merlina si nemohl vzpomenout koho. "Nebojím se smrti, klidně bych se vám tu před očima zabil, což by se vám nepochybně líbilo, ale hodně lidí by to přisuzovalo vám. A vy přece nechcete být pro všechny lidi 'vrah Harryho Pottera'."

"Máte na celý příští školní rok školní tresty," prohlásil a zvednul se k odchodu.

"Rád přijdu, pane, pokecáme." řekl s ušklebkem. Snape to nekomentoval a radši odešel.

Harry byl spokojený, že je konečně sám a zase usnul.

...

Za pár dní už ho odváděli na Grimmaudovo náměstí 12. Mezitím se tu zastavil jen Remus, jinak většinou spal a vypil asi padesát různých lektvarů. A taky byla hrůza, že tu byla na brigádě madam Pomfreyová, která tu dělala dokonce zadarmo a neustále ho obskakovala.

Tak a konečně přišel den D. Harry vůbec neměl tušení, co vyvolala ta věštba a to fiasko se strýcem.

Pán zla celé dny uvažoval o tom, kdo by mohl být ten kluk z věštby a jak ho přemluvit na jejich stranu. Současný ministr zase hledal něco, za co by dostal Pottera do Azkabanu, protože to napadení jeho strýce svedli na Temného pana.

A většina kouzelníků přemýšlela nad tím, jestli je Potter ještě na straně dobra. Na všechno to by Harry mohl lehce odpovědět, ale o ničem nevěděl, takže měli smůlu. Teda, možná by to bylo blbé spíš pro něj, ale to bylo pro tuto chvíli jedno.

. . .

Konečně. Jen pár schodů a zase uvidí své dva nejlepší přátele, které neviděl od konce školního roku. Rozhodl se, že jim nebude lhát ani říkat celou pravdu. 'Takže jim neřeknu skoro nic, aspoň teda nic podstatného,' řekl si když nad tím uvažoval poprvé.

Jakmile otevřel dveře do jeho a Ronova pokoje v tomto domě, tak ho někdo silou srazil na stranu. Když se rozkoulal, poznal Hermionu. Ta se na něj šťastně usmívala a Harry ji úsměv oplatil. Poté ho objal Ron.

"Vítej zpátky, kámo." Harryho zabolelo u srdce, když se na něho usmál i on. 'Oni jsou na mě tak hodní, nikdy mi nelhali, tak proč bych jim to nemohl říct?'

"Ahoj, posaďte se, potřebuji vám něco říct... u těch Dursleyových... to nebyl Voldemort, byl jsem to já. Prostě jsem se neudržel a potřeboval si vybít všechen vztek. Vztek z toho jak se ke mě deset let chovali, vztek že Siriusovy smrti a tak dále... Znáte to. Prosím, hlavně to nikomu neříkejte, protože kdyby se to nějak dozvědělo ministerstvo, tak..." větu nedokončil, protože do pokoje vtrhli Fred a George Weasleyovi.

"Rychle pryč!" vykřikl jeden z nich, asi George.

"Smtijedi, jsou tu!" Dořekl ten druhý.

"Smrtijedi?!" vykřikli děcka, až na jedno, vysrašeně.