Temná stránka

16. kapitola - Byl jsem napaden?

Prudce se nadechl a otevřel oči. Ty však hned zavřel, jelikož mu do nich udeřilo jasné bílé světlo a to nedělalo na právě probuzené oči dobře. Zkusil tedy rozpoznat něco podle okolí. Stejně pochyboval, že by něco bez svých brýlí uviděl.

Ležel na měkké posteli v nadýchaných peřinách... Vždyť to poznal. Ošetřovna! Tam byl skoro jako doma – akorát doma bylo mnohem milejší společnost.

A ležel na zádech. On nikdy neleží na zádech, tak se pokusil otočit na bok. Hned zjistil, že to byl špatný nápad, protože zjistil, že ho někdo objímal a má hlavu vedle té jeho. ‚Copak jsem Ginny neřekl dost jasně, že se s ní rozcházím? Nebo se snad otec porval sem všemi překážkami a přišel se podívat, co se mně, jeho milovanému synovi stalo? Co se mi vlastně stalo? Hmm... dával jsem strejdovi nakládačku, když mě to zase ovládlo. Dál si nic nepamatuji. Že by mě Tobias přece jen porazil a ze soucitu mě odnesl na ošetřovnu? BLBOST!'

Najednou se hlava vedle Harryho pohnula a cosi zamručela ze spánku. A najednou si vyděšený chlapec uvědomil dvě věci: Ginny nemručí ze spánku a otec není tak mladý.

Znovu otevřel oči, tentokrát vystrašeně.

Rozpoznal ořechově hnědě vlasy a protáhlý obličej. Ten obličej, který viděl ve svých snech posledních několik týdnů. Nemohl tomu uvěřit. On a leží v posteli s ním. Takto po ránu vypadal ještě rozkošněji, než obvykle. Když neměl na tváři svoji masku Zmijozela či Smrtijeda, když se netvářil ublíženě či smutně a když to byl prostě a jenom Theo. Jeho Theo.

Co by měl udělat? Co by měl říct? Protože když leží vedle něj, nechce jen tak snít – chce konat! Konat tak, jak to jeho otec nikdy neudělal.

„Ehm, Theo?" Dvě čokoládové oči se na něj překvapeně podívaly. „Já jen- Dobré ráno," rozespale se na něj usmál a sledoval, jak se Zmijozel souká do sedu. Napodobil jeho příkladu, přičemž celou dobu rentgenoval každý pohyb svého přítele.

„Dobré ráno, Harry," řekl skoro omluvným hlasem, „moc se omlouvám, musel jsem usnout."

„To nevadí, Theo." Zelenooký chlapec se v duchu pousmál nad sladkostí svého kamaráda a ochránce. Když v tom se zlá vzpomínka zase vynořila v jeho mysli, on musel vědět, co se stalo. „Jak jsem se sem vlastně dostal?"

Mladý Zmijozel vypadal tou náhlou otázkou zaskočen, ale hned se vzpamatoval a přinutil se vybavit si minulou noc. Rozhodl se říct svému kamarádovi pravdu. „Včera krátce před večerkou jsem se šel jako obvykle projít, když v jsem jedné chodbě uslyšel tvůj a Rasdlův hlas. Vzpomněl jsem si na svůj slib, a tak jsem se rozhodl tě z toho nějak vysekat, ale vy jste odešli dřív, než mě něco kloudného napadalo. Sebral jsem Draca s Pansy a běželi jsme za tebou, abychom tě z toho dostali společně, protože to zavánělo průšvihem. Když jsme přišli do kabinetu profesora, vypadalo to... že si vedeš dobře sám. Potom jsi omdlel a my tě dostali na ošetřovnu."

Harry se už půli vyprávění odtrhl od Theodorových očí, neboť nebyl schopen snášet ten soucit a tu lítost. A hlavně ne od něj. Měl nutkavou chuť strčit si hlavu hluboko pod zem a nikdy nespatřit denní světlo. Nechápal, jak se mohl nechat tak snadno vyprovokovat zrovna ve chvíli, kdy se potřeboval plně ovládat. Tak se ztrapnit... a kdyby jen před Tobiasem, musel tam být i Theodor!

„Je mi to tak moc líto, Theodore," řekl s ostnem bolesti, kterou se snažil potlačit spolu s neochvějnou touhou ke chlapci naproti němu. „Byl jsem neopatrný a již se to nestane. Jen bych tě chtěl požádat, abys mě nechal nějakou tu chvíli osamotě. Prosím." Řekl bez výrazu. Tak moc ho masakrovalo vidět to utrpení v těch druhých očích. Nechtěl mu něco takového říct, ale taktéž ho nechtěl vidět trpět svou rukou.