Temná stránka

9. kapitola - Harry? Tvoje oči...

'Ne ne ne a ještě jednou ne! To nemůže být pravda!' honilo se raněnému chlapci hlavou, zatímco brečel do polštáře. 'Vždyť říkal, jak moc mě má rád. Tak proč by mě tedy za mými zády pomlouval?! No proč? Možná proto, že je to Pán všeho zla a veliký Lord Voldemort. Nesnášim ho! Nesnáším ho! Tak strašně moc ho nesnáším a přitom hrozně miluju. Kdybych se do všeho tak nemotal, mohl jsem si teď v klidu ležet v hrobě a nemít výčitky svědomí...' Harry začal vší silou bušit do polštáře, až se Slyther musel odtáhnout, aby neschytal jednu tu ránu.

Harryho oči byly zarudlé a uplakané.

Polštář pod ním pomočený slzami.

Srdce krvácelo na všech možných místech.

 Chuť žít byla někde v nekonečnu.

Už tu plakal dvě hodiny, co se mu Moody posmíval. Mezitím nevnímal prosebný hlas Remuse za dveřmi. Nevnímal ani Slythera, který si přál vědět, co se mu stalo. Vnímal jen ten pocit. Bolest... ze zrady.

Najednou... se v něm cosi zlomil. To cosi dalo průchod jeho zlému já. Tomu bezcitnému. Nenávistnému. A temnému Harrymu.

Oči mu ztmavly, odčervenaly a slzy se v nich vytratily. Tvář se nekřivila bolestí, byla z ní kamenná maska. Na srdci se mu tence zalepily rány. 

Slyther na něj pohlédl s obavami v očích. 'Užž zzzassse,' pomyslel si naštvaně.

"Harry," ozval se opatrně. Už jednou zažil Cruciatus od takového Harryho a znovu nechtěl.

"Potřebuješšš něco, Ssslythy? Mám docela nassspěch," zabručel otráveně.

"Jen jsssem ssse chtěl zzzeptat, jessstli můžžžu, co ssse ssstalo dole," pokoušel své štěstí.

"Jissstěžžže ssse sssmíššš zzzeptat. Dozzzvěděl jsssem ssse, co je doopravdy můj otec zač," řekl chladně. "Je to zzzesssranej lhář a podvodník."

"A-ale jak? To nechápu," Harry na něj vrhl zlý pohled. "Teda vlassstně chápu. Máššš naprossstou pravdu, Harry."

"Jissstěžžže mám pravdu, Ssslythere!"  řekl nebezpečně, takže si had nedovolil žádné námitky.

Poté beze slova odešel z místnosti, zanechávajíc za sebou svého hadího přítele smutného. Ten si totiž myslel, že tu bude daleko víc zábavy. 

Harry jako robot sešel do kuchyně, kde spatřil sedět sklíčeného Remuse. On, jakmile zaslechl za sebou Harryho kroky, se otočil.

"Harry," vykřikl radostně a vyskočil ze židle, aby chlapce objal. Ten pod jeho objetím na okamžik zkameněl, ale objetí mu váhavě opětoval. "Je mi moc líto, jestli se tě Moody nějak dotkl.  Už jsem si to s ním vyřídil. Minimálně si pár dní pobude u Svatého Munga, ale s tím se v žádném případě nemusíš trápit. Má jen pár zlomenin a nakřáplou lebku. A taky mu museli amputovat pravé předloktí, ale neboj, do Azkabanu mě za to zavřít nemohou," utěšoval Harryho.

'Toto by tomu starému Harrymu vážně v jeho psychice pomohlo,' pomyslel se ironicky.

"Jsem rád, že ho někdo konečně uzemnil, Reme," pronesl chladně, až se od něj Remus odtáhl a zadíval se mu do jeho temných očích, pod kterými hrál spokojený úsměv. "Neměl jsem ho moc v lásce, víš? Pořád jsem měl pocit, jako by mi mohl vidět i do vnitřností."

"Harry? Tvoje oči... co se ti s nimi u-merlinovy-bradky stalo?"

"Pošuk ve mě probudil jisté.. emoce, ale ty už jsou pryč. S nimi bych tady takhle nejspíš nestál."