Temná stránka

11. kapitola - Back to the school...

"Crrrrrr!!!" Budila hůlka Harryho jako mudlovský budík.

"Ne, opovaž se ho jen dotknout!" vykřikl právě probuzený chlapec, než otevřel své černé oči. Zdálo se mu totiž o tom, jak Slythyho nabalovala nějaká užovka. Což bylo opravdu velice... depresivní.

Jak se vzpamatoval, tak mu došlo, že jede dnes do školy. Zase. A vůůůbec se netěší, na rozdíl od minulých let. Nejraději by zůstal doma a lenošil nebo by něco podnikl s tátou. Ale takhle ho neuvidí minimálně několik dní!

"Grrrr, to bude hrůza," povzdechl si a znuděně vylezl z postele. Potom na sebe hodil nějaké slušnější oblečení a vyrazil do jídelny na snídani.

V jídelně ho už čekal otec, který právě snídal müsli s jahodami.

Harry se k němu rozběhl, ale nezpozoroval před sebou Nagini, která předcházela přes cestu a zakopl o ni. On letěl dopředu a ona dozadu, až na konec místnosti.

"Co tu ku*va dělala?! To si nemohla vybrat lepší místo než přímo přede mnou?! Blbej had!" Nadával chlapec, když se zvedal ze země.

"To sssnad nemyssslí vážžžně?! Ssse neumí čumět pod nohy, když jde?! Blbej rasssisssta!" Nadávala zmije, když se rozsukovávala.

"Ale notak, děcka. Klidněte ssse trochu. Ješšště ssse mi tu pozzzabíjíte," klidnil je trochu Voldemort. Mohli by ho také přezdívat zachráncem, ale to kohokoliv, kdo by na to byť jen pomyslel, by bezmilostně zabil. A zachránce proto, že se kvůli němu jeho syn a jeho had nepozabíjeli.

Nagini na to radši nic neřekla, jen odešla a pod nosem si mumlala cosi o tom, že Harry dnes konečně vypadne.

"Ale to opravdu nebyla moje chyba," začal se Harry bránit, hned jak zmije zabočila za roh.

"Nebyla to chyba ani jednoho z vás, Harry. Ale dost toho dohadování, pojď ke mě, synu," řekl jemně. Harry k němu přiběhl a doslova mu vletěl do náruče, že ho skoro porazil.

"Já nechci pryč. Proč nemůžu zůstat tady... a s tebou," začal a po tváři mu stekly dvě osamělé slzy. Tiskl se ke svému otci, jakoby ho už nikdy v životě neměl pustit. Ten mu jeho objetí láskyplně opětoval.

"Já bych tě nejraději taky nepustil, ale kdyby tě někdy chytili, nemuseli by tě už nikdy pustit. A to já nechci. Musíš je přesvědčit, že jsi na jejich straně. Řekneš jim to, na čem jsme se domluvili, dobře?" Někdy při tom přesvědčování mu také ukápla slza, která se skutálela po jeho tváří a skápla na Harryho rameno.

"Dobře, tati," zničeně si povzdechl a koukal do zdi.

"Měl by ses nasnídat," nadhodil jakože jen tak Voldemort.

"Nemám hlad."

"Musíš něco sníst!"

"Vezmu si jablko."

"Ne, vezmeš si něco pořádného."

"Ale já-"

"Harry!"

"Fajn," odsekl nakonec a sedl si ke stolu. Jeho otec si k němu přisedl a nandal mu pořádnou porci jahodového dortu, který tak miloval.

...

"No tak, Harry pusť mě. Do té školy musíš a ani já s tím nic nemůžu udělat," snažil se Voldemort od sebe odtrhnout svého syna, který ho odmítal pustit.

"Ne a ne a ne! Nikam nejdu! Nepřinutíš mě! A opovaž se na mě použít kouzlo!" vyhrožoval svému otci zelenooký chlapec.

"Harry?!" ozval se za nimi hlas jeho kamarádky. Belly.