Temná stránka

5.kapitola - Pokec s Voldemortem

"Ty nevychovanej malej spratku! Kdyby tvůj otec ještě byl naživu, měl by se za tebe stydět," nevydržel to už Voldemort.

"Spíš vy máte štěstí že nemáte syna, neumíte si představit jak ten by se za vás musel stydět," oplatil mu stejnou mincí Harry

"Jak si vůbec můžeš dovolit něco takovýho vypustit z huby?!"

"Normálně. Nedivil bych se, kdyby vaše matka byla opilá když vás čekala."

Ti dva vypadali, že se každou chvíli zabijí, až Bellatrix vypadala, že by nejradši byla někde jinde. Ale protože tu byla kvůli bezodkladně důležité situaci, tak tohle musela vydržet. Vlastně byla zábava se na ně dívat, akorát kdyby jedním z nich nebyl muž, kterého miluje...

"A tvoje matka zase byla děvka Pottere. Nedivil bych se kdyby James Potter nebyl tvůj otec," vyprskl na něj.

"To není pravda. Ona mého otce milovala. Lžete! Jak byste jinak vysvětlil tu podobu.

"Při tvé inteligenci bych tipoval tak Goyle nebo Crabe. Mohla provést dědičné kouzlo, ty tupče!"

"Tak ti dva ani náhodou! Takovej blbec nejsem. Narozdíl od nich umím držet hůlku."

"To bys mohl mít po matce," zauvažoval Voldemort.

Už už se Harry chystal něco namítnout, ale Belatrix to už nevydržela a rozesmála se, až se za břicho popadala. Harry i Voldemort se na ni podívali naštvanými pohledy. Když si jich všimla, začala se ještě víc smát, jestli to teda bylo ještě možné.

"Vy... vypadáte... stejně...je to..." to už nestihla říct, protože se svijela pod Cruciatem.

Harry na to koukal s otevřenou pusou a neutrálním pohledem. 'Ona řekla stejně? Ne to není možné. To nemůže být pravda. Vždyť to je jen arogantní sobec, kterému nejde o nic jiného než zničit svět!' pomyslel si zoufale.

'Je to pravda. Vždyť to víš sám a nepotřebuješ k tomu ani můj rodokmen,' ozval mu v hlavě zase ten hlas jako na Grindmundově náměstí.

"NE! Lžete! To není pravda. Chci vidět ten rodokmen," otočil se na Voldemorta. Ten přestal mučit Belatrix, která se pokoušela udržet pri vědomí a přikyvl. Zavřel oči a v jeho ruce se najednou objevil pergamen.

"Proč ho chceš tak moc vidět? Já tě upozorňuji předem, že jsem s tvou matkou nic neměl. Tady ho teda máš když ho tak chceš."

Harry si ho od něj převzal a opatrně jej rozložil. Začal si to číst od vrchu. Začínalo to od vrchu a končilo to... ne to ne! Vyjeveně se díval na poslední jméno, čehož si Voldemort všiml.

"Co? Doufal jsi že budeš mít normálního otce?"

"Ano, to ano." Odpověděl s nehybnym obličejem. Voldemort už na nic nečekal a vytrhl mu jeho rodokmen z ruky.

S pocitem hrdosti se s očekáváním vlastního jména na konci, podíval se na poslední jméno. To co tam bylo ale ani v nejmenším nečekal.

Harry Potter - Chlapec, který přežil; student v Bradavicích; šestnáctiletý chlapec; Brumbálův oblíbenec; a nakonec jméno na konci Zmiozelova rodokmenu.

Belatrix byla zvědavá, co je na tom rodokmenu tak zajímavého. Nakonec to nevydržela a nekoukla do toho. Jako už dříve ti dva, se zarazila. Cítila v tom naději. 'Kdyby si dokázal můj pán zamilovat Pottera, tak co mu brání, aby miloval mě?' pomyslela si nadějně.

Vzpomněla si, jak ji  po akci na ministerstvu pochválil. Bylo to jak všechny propustil, ale ji si tam nechal. Řekl jí, ať jde k němu blíž. "Byla jsi výborná, Bello, sice ses prozradila, ale to já koneckonců taky. I za toho tvého bratránka tě musím pochválit. Věděl jsem že jsi ho nenáviděla, ale tohle bych od tebe vážně nečekal. Je vidět, že jsi se ode mě něco naučila," pověděl ji tehdy a ona si pak musela vyčítat, že na to řekla jen: "Děkuji, můj pane," a odešla. Jak zbabělé.

Naštěstí se ji právě naskytla jedinečná příležitost, aby se mu dostala do přízně. Tohle po všech těch neúspěšných pokusech musi vyjít!

"To není možné," začal Voldemort tiše. "Ty přece nemůžeš být...můj syn."

"Tak, jak to bude dál? Chceš mě ještě pořád zabít?" zeptal se opatrně s třesoucím se hlasem Harry.

"Jestli je to pravda, tak ne, ale nikdo se to nesmí dozvědět. A jestli to není pravda, tak první zabiju toho, kdo tam napsal to jméno a pak budeš na řadě ty."

"A jak to chcete ověřit?"

"Lektvar otcovství. Trvá půl hodiny, poté se tam přidá moja i tvoje krev a posoudí jestli jsem tvůj otec nebo ne. Mezitím, co ho budu vařit, Bella tě tu pohlídá." Nikdo už nestačil nic namítnout a on odešel. Harry přemýšlel, jak s ženou, která mu zabila kmotra, navázat rozhovor a ta si jen přála aby to byla pravda.

"A proč jste vlastně přisla?" začal chlapec asi po deseti minutách ticha.

"Myslíš sem? Abych Pánovi zla poděkovala." 'Radši upřímně, může to být přece pánův syn,'řekla si.

"Za co poděkovala?"

"Zato že zachránil můj dům. Uhasil oheň tam na Grindmundově náměstí jestli si vzpomínáš."

"To není tvůj dům! Je můj, zdědil jsem jako po Siriusovi, když umřel. Konkrétně když jste ho vy zabila. Byl to titiž můj kmotr," bránil se Harry.

"Tak to ne, rod Blacků ho dědí už po generace! Jen kdyby už nebyl žádný žijící Black, tak by ho mohl zdědil někdo jiný. Ale opovaž se mě teď zabít. Stejně je tu ještě moje sestra a ta má syna. Ublížíš jim a budeš mít na starosti mě. Viděl jsi jak dopadli Longbotonovi rodiče? Tak budeš mít štěstí když dopadneš stejně. A bude mi jedno jestli tvůj otec bude muž, kterýho... ehm...poslouchám. Já tě klidně zabiju, Harry Pottere! Rozumíš?"

"Mohla byste to prosím zopakovat trochu pomaleji, asi v půlce jsem vám přestal rozumět."

"Ty... malej nevychovanej spratku! Začínám pochybovat jestli je Pán tvůj otec, upozorňuji tě že jestli je, tak tohle tvoje chování nestrpí a to by tě mohlo bolet."

"Ale copak, vy jste byla přesvědčená že je? A když nebude, budete smutná?" zeptal se s předstíranou lítostí v hlase...

"Nesnáším tě, Pottere a jestli tě dneska někdo zabije tak to budu já, jak s tebou budu muset trávit víc-" zbytek nedořekla, protože se otevřely dveře a do nich vešel Voldemort s levitujcím kotlíkem za sebou.