Šepot Havraních Křídel

47. Drobné vyrušení

Oba byly zapojeni do vášnivého polibku, tak že neslyšely ani zaťukání na dveře od pokoje a odtáhly se od sebe až tehdy kdy do pokoje někdo vstoupil a dlouze si přitom polekaně hleděli do očí a až po chvíli se Robert otočil, aby zjistil kdo je vyrušil.

,,Odpusťte pane, nechtěla jsem vás rušit," řekla služebná Peyton a v jejich očích byl malý smutek.

,,To nic Peyton, nerušíš. Mě ani mou paní," odpověděl Robert aby jí ujistil že je skutečně nějak nevyrušila.

,,Mám se zeptat jestli si dnes k obědu přejete něco slavnostnějšího?," řekla po chvíli a pak vrhla svůj pohled na Karinu, která se na ní usmála svým pohledem.

,,Ano připravte něco slavnostního a jsem si jistý že vším co připraví Barbora s Filipem, dokážete mou paní ohromit," odpověděl Robert na její otázku a pak se otočil pohledem na Karinu.

,,Že ano, má paní," dodal a přitom Karinu políbil na tvář.

,,Ano, Roberte a vyřiď Peyton Barboře a Filipovy, že už se moc těším na to až jejich jídla ochutnám," odpověděla Karina a přitom Roberta pohladila svým úsměvem.

,,Jestli je to vše Peyton, tak můžeš jít," dodal Robert a tak se Peyton otočila a odešla zase z pokoje pryč.

,,Co se jí přihodilo?," zeptala se Karina když jí upoutalo její zranění na noze které způsobilo to že kulhala. 

,,Nehoda..," odpověděl Robert a přitom pohladil Karinu po tváři.

,,Ale nikoho se na to prosím neptej, ano. Protože jaká kolik zmínka o tom jí velice rozrušuje a vyčkej času, určitě ti to pak sdělí sama," dodal ještě po chvíli na svá slova a Karina jen šeptem souhlasila a pak si její tvář Robert přitáhl opět k polibku.

,,Miluji tě," zašeptal jí do rtu a pak jejich ústa spojil.

,,Jsem ráda že jsem si vzala právě tebe," odpověděla na jeho polibek sladce Karina a přitom ho vzala něžně kolem krku.

,,A taky jsem ráda že jsem tě v tom lese potkala," zašeptala tak aby to slyšel jen on a přitom se na něj usmála.

,,A já jsem rád že jsi souhlasila s tím že se staneš mojí ženou, protože bez tebe bych už možná ani nebyl šťastný," řekl Robert po chvíli a pak se jejich rty k sobě zase opět přitiskly.

,,Bez tebe bych já ani šťastná nebyla..," zašeptala Karina po chvíli když se jejich rty od sebe na chvíli odtáhly, aby se pak mohli znovu a ještě s větší silou spojit.

,,Miluji tě, Roberte," vzlykla ještě do ticha a pak si jejich duše užívaly onu společnou chvíli souznění, kde nepotřebovaly slova...ale jen svojí vzájemnou blízkost a lásku které se jim teď oběma dostávalo vrchovatě.