Šepot Havraních Křídel

3. Nemáme už nic

„Ty jsi teď má největší naděje, Karino," obrátil se k ní a natáhnul ruku. 

Chvíli zaváhala, ale pak ji stiskla a konejšivě mu po ní přejela palcem. ,,Zdálo se jí to, nebo měl otčím v očích slzy?," řekla si sama pro sebe.

„Víš jak moc jsem se provinil na rodinném majetku tvé rodiny. Propadl jsem hazardu, propil tvé věno...,"dodal a náhle se odmlčel, jako by mu něco přerušilo myšlenky.

 Opět se od ní odvrátil a zadíval se do plamenů.

 Karina měla pocit že by se do nich nejraději střemhlav vrhnul, ukončil mizerný život a zanechal ji na pospas všem věřitelům.

„Takové hříchy jsou neodpustitelné. Proč jen jsem to nechal dojít tak daleko?," řekl a Karina se zvedla a mlčky jej objala.

 Potřeboval útěchu a ona neměla to srdce mu ji odepřít. Třeba se tuto hroznou zimu skutečně změnil, možná je k němu jen kritičtější než by měla být. ,,Vždyť na vlastní oči vidí jak zpytuje svědomí!," řekla sama sobě.

 A její srdce musí být laskavé, jako srdce její matky. 

Odpustí mu, protože nemá v povaze dusit v sobě zášť. To co napáchal už nikdy neodčiní, ale ona mu musí odpustit. Jen na ní je závislý klid otčímovy duše.

„Nezasloužím si tvé objetí, nezasloužím si ničí soucit. Choval jsem se jako ničema, neviděl jsem žádné dobro a teď... Teď jsme v koncích," řekl tlumeným hlasem a Karina na něj vrhla jen dlouhý pohled.

„Jak to myslíte, otče?," zarazila se a narovnala. Posadila se zpět na divan a zaujatě ho pozorovala.

„Z peněz nám už nic nezůstalo. Jakmile přejde zima, objeví se tu další věřitelé a tentokrát budou zabavovat náš majetek aby ho v dražbě prodali a rozdělili si tak peníze," dodal a Karina jen zalapala po dechu.

„Vidíš jak špatný jsem člověk," vzdychl a přitom se na ní dlouze podíval.

Ne, tomu nemohla uvěřit. Dokázala se smířit s tím že otčím prohrál všechny peníze, připravil ji o věno, ale... Matčiny porcelánové sbírky, rodinné portréty v pozlacených rámech... Ano to bude první co jim padne do očí. 

,,Nejdražší rodinné poklady které už nikdy neuvidí. Odnesou si je cizí lidé," řekla si sama pro sebe v duchu.

„Nežádám tě o odpuštění, vím že to není možné. Přál jsem si však abys věděla všechno, už bych to v sobě nedokázal dál dusit a zlostí maskovat že se nic neděje," řekl po chvíli její otec a Karina na něj vrhla jen dlouhý pohled.

„To už není žádná jiná možnost?," zeptala se.

„Myslí, že kdyby nějaká byla už bych se jí dávno nechopil?," vzdychnul si a dlouze potáhl z dýmky ze které vyšel křídový kouř.

„Přece musí být...," dořekla větu jen v duchu.

 Pokud tvrdil že žádná není, nemohla být. Věřila že se pokoušel udělat nemožné aby se vyvaroval krachu.

„Věř mi, není. Všechno je to jen má vina. Já jsem rodinné peníze zpronevěřil. A když jsem propadl myšlence že mohu vyhrát všechno zpět, zabředl jsem do dluhů ještě víc. Tvá matka by mě za to hluboce nenáviděla Karino," řekl a Karina s ním v duchu souhlasila. 

Ani ona k tomu neměla daleko. Nejdříve ho litovala, teď v ní jen narůstal vztek.

 ,,Všechno zničil. James Wilmont všechno zničil! Přijdou o střechu nad hlavou. Co s nimi bude pak? Uchýlí se do kláštera místo toho, aby poznala krásu a radost života?," znělo jí to všechno najednou v hlavě.

 Byla ráda že sedí, neboť se jí zatočila hlava.

 Cítila jak bledne a do očí se jí vkrádají slzy. ,,Tohle je tedy její osud, osud vyděděnce," řekla si sama pro sebe v duchu.