Šepot Havraních Křídel

18. Dejte mi pokoj!

Karina uháněla na své klisně Ceres ke svému domovu a neohlížela se zpátky.

Její srdce jí divoce bušilo a do očí se jí nahrnuly slzy, jenže ani to jí nepřimělo k tomu aby se vrátila a dál pokračovala na cestě domů.

Když přijela na jejich panství tak odvedla svou klisnu do stáje a pak rychle utíkala domů, chtěla se vyhnout svému otci i Philipovy jenže to se jí nakonec nepovedlo, protože sotva se ocitla ve dveřích tak jí náhle její otec celý šťastný zastavil s dopisem.

,,Napsal mi Lord Robert z Rosebery a brzy si pro tebe přijede Karino. Respektive už za pár dní, protože tě chce neprodleně spatřit...," řekl s úsměvem na tváři její otec a přitom si radostně promnul ruce.

,,Asi se už nemůže dočkat své překrásné nevěsty," nadhodil Philip kysele a James Wilmont mu věnoval pohlavek.

,,Jak by taky ne, když je naše Karina tak nesmírně půvabná," dodal a vrhl na svého syna naštvaný pohled.

,, A ještě něco Philip by se ti chtěl omluvit," řekl ještě po chvíli a tím Karinu která už se blížila ke schodům opět zastavil.

,,Promiň Karino, já....já jsem to tak nemyslel," vysoukal ze sebe Philip a Karina mu věnovala pohled.

,,Co jsi proboha dělala?," řekl James Wilmont který si až teď všiml jejích potrhaných šatu a chytl přitom pevně Karinu za ruku aby se na ní mohl lépe podívat.

,,Dejte mi už všichni pokoj!," vykřikla Karina která se mu vysmekla z jeho pevného stisku a pak se slzami v očích utíkala do svého pokoje kde se zamkla a pak si lehla na postel aby se už konečně mohla trochu uklidnit a na to všechno už přestat myslet.

Jenže jí to nešlo a v její mysli byl stále onen záhadný muž z kterého se však vyklubal její snoubenec o kterém kolují tak strašlivé zvěsti, ale její srdce jí jen při vzpomínce na něj poskočilo a ona si uvědomila jak i proti své vůli po něm nesmírně silně touží a poznala že to co k němu cítí není nenávist, ale láska kterou poznala až teď díky němu.

A kdyby jí nezachránil tak bůh ví co by se s ní stalo a tak mu i přesto všechno vděčila za mnohé a teď když ho poznala aspoň trochu blíže tak byla odhodlaná těm řečem o něm nevěřit, i když kdo ví co vlastně je a co není pravda.

Po chvíli jí z jejich myšlenek vyrušil Philip který se pokoušel k ní dostat dovnitř.

,,Běž pryč Philipe, chci být sama a nechci teď nikoho vidět!," křikla po něm jenže Philip se nenechal až tak snadno odbít.

,,Karino otevři, no tak Karino slyšíš mě, otevři," řekl za dveřmi a opět začal lomcovat klikou.

,,Nech mě být Philipe, teď chci být sama!," vykřikla po něm Karina znovu a Philip to ještě nějakou chvíli zkoušel, ale když mu pak i ještě stále neotevřela tak to nakonec vzdal a odešel do svého pokoje.

A teprve když opět Karina slyšela jen ticho tak si mohla konečně oddechnout a odpočinout od toho všeho co teď všechno zažila, i když její srdce a mysl jí pokoj nedalo a pořád musela myslet na onoho muže který v ní probudil tak nepoznané a teď už by se dalo říct že i hluboké city.

Protože Karina k němu pocítila lásku a toužila jen po tom aby ho mohla zase znovu vidět, protože i když si to nechtěla přiznat tak už v tom lese uloupil ten muž její srdce které teď už rozhodně nechce Karina od něj jen tak na zpátek.